Existuje vzorec, který se v mezilidských vztazích opakuje s překvapivou pravidelností. Člověk, který neumí říct ne, který se stydí za vlastní potřeby nebo který věří, že láska znamená obětování se pro druhé, velmi často přitahuje partnery, kteří jeho laskavost využívají. Není to náhoda ani smůla - je to dynamika, která má své kořeny hluboko v psychologii, v raném dětství a v tom, jak jsme se naučili vnímat sami sebe. Pochopení tohoto vzorce je prvním krokem ke změně.
Hranice ve vztazích nejsou zdí, která druhé lidi odpuzuje. Jsou spíše jasným signálem o tom, co je pro nás přijatelné a co ne. Když tyto signály chybí nebo jsou nejasné, druhá strana - ať vědomě či nevědomě - dostává zprávu, že prostor je volný, že pravidla neplatí, že vše je dovoleno. A právě tehdy vstupují na scénu lidé, kteří takový prostor rádi zaplní.
Kde se bere neschopnost nastavit si hranice?
Psychologové se shodují, že schopnost zdravě se ohraničit vůči ostatním se formuje zejména v dětství. Děti, které vyrůstaly v prostředí, kde jejich potřeby nebyly brány vážně, kde byly odměňovány za poslušnost a trestány za sebeprosazení, nebo kde se naučily, že láska je podmíněná výkonem, si velmi snadno osvojí přesvědčení, že jejich vlastní přání a pocity jsou méně důležité než přání ostatních. Tento vzorec pak přenášejí do dospělých vztahů - romantických, přátelských i pracovních.
Americká psycholožka a autorka Harriet Lerner, která se věnuje vztahové dynamice, ve své knize The Dance of Anger popisuje, jak lidé v rodinách s narušenou komunikací přebírají určité role, které pak nevědomě hrají celý život. Člověk, který se naučil být „tím hodným", „tím, kdo nikdy nezlobí", si tuto roli nese s sebou. A protože tato role spočívá v potlačování vlastních potřeb ve prospěch potřeb druhých, stává se ideálním terčem pro lidi, kteří se naučili brát.
Je důležité zdůraznit, že tito lidé nejsou slabí ani hloupí. Jsou to často velmi empatičtí, citliví a láskyplní jedinci, jejichž největší silou je zároveň jejich největší zranitelností. Jejich schopnost vcítit se do druhých je výjimečná, ale právě tato schopnost je může přivést do situací, kdy dávají mnohem víc, než dostávají.
Takový příběh zná mnohý z vlastního okolí. Jana, třicetiletá učitelka z Brna, strávila tři roky ve vztahu s partnerem, který opakovaně porušoval dohody, zapomínal na důležité okamžiky a reagoval výbuchy hněvu vždy, když se Jana pokusila vyjádřit svou nespokojenost. Zpětně popisuje, že nikdy přesně nevěděla, kde jsou její hranice, protože se od dětství naučila, že udržení klidu v rodině bylo důležitější než její vlastní pocity. Teprve v terapii si uvědomila, že její tolerance nebyla láskyplností - byla to naučená bezmoc.
Přitažlivost jako nevědomý signál
Proč ale lidé bez pevných hranic přitahují právě ty, kteří je překračují? Odpověď tkví ve způsobu, jakým komunikujeme - a to i tehdy, když mlčíme. Každý člověk vysílá signály o tom, co od vztahů očekává, co je ochoten tolerovat a jak reaguje na konflikt. Tyto signály jsou z velké části nevědomé a projevují se v řeči těla, v tónu hlasu, v rychlosti, s jakou se omlouváme, nebo v tom, jak rychle ustoupíme, když někdo vyjádří nesouhlas.
Lidé s narušenými nebo neexistujícími hranicemi mají tendenci příliš rychle odpouštět, příliš snadno se omlouvat a příliš ochotně přijímat vysvětlení, která nedávají smysl. Tato ochota je pro manipulativní nebo narcisticky laděné osobnosti jako magnetická síla. Výzkumy v oblasti vztahové psychologie, například práce publikované v časopise Journal of Personality and Social Psychology, ukazují, že jedinci s vyšší mírou narcismu aktivně vyhledávají partnery, kteří jsou empatičtí a přizpůsobiví - tedy přesně ty, kteří mají sklony k potlačování vlastních potřeb.
Zde se přirozeně nabízí otázka: je to tedy vina člověka bez hranic, že přitahuje ty špatné? Rozhodně ne. Mluvit o vině je v tomto kontextu zavádějící. Jde spíše o vzorce chování, které lze rozpoznat a změnit. Nikdo si vědomě nevybírá, aby byl zraňován nebo využíván - jde o dynamiku, která se odehrává pod povrchem vědomého rozhodování.
Důležitou roli hraje také to, co psychologové nazývají „opakování traumatu". Lidé mají přirozený sklon vracet se do situací, které znají, i když jsou bolestivé. Pokud někdo vyrůstal v prostředí, kde bylo normální, že jeho hranice nebyly respektovány, pak mu takové prostředí v dospělosti připadá povědomé, ba dokonce bezpečné - paradoxně právě proto, že je to to, co zná. Nezdravý vztah pak může působit jako „domov", zatímco zdravý partner, který respektuje jeho prostor a potřeby, může působit podivně nebo nudně.
Tento jev popisuje i renomovaný psychiatr a odborník na traumata Bessel van der Kolk ve své knize The Body Keeps the Score, kde vysvětluje, jak traumatické zkušenosti doslova formují způsob, jakým mozek vyhodnocuje bezpečí a nebezpečí. To, co bylo bolestivé, ale opakující se, mozek vyhodnocuje jako předvídatelné - a předvídatelné je pro přeživší traumatu paradoxně uklidňující.
Přesto nelze přehlédnout, že na druhé straně tohoto vztahového tance stojí konkrétní typy osobností. Nejde vždy o diagnostikovatelné poruchy osobnosti, ale o spektrum chování, které sahá od mírné necitlivosti přes chronický egocentrismus až po plně rozvinutý narcismus nebo antisociální rysy. Tito lidé nejsou nutně zlí - mnozí z nich jsou sami produkty svého bolestivého dětství - ale jejich způsob fungování ve vztazích je destruktivní pro ty, kteří neumějí nebo nemohou říct stop.
Jak jednou výstižně poznamenala americká terapeutka Nedra Tawwab, autorka knihy Set Boundaries, Find Peace: „Hranice nejsou o tom, jak kontrolovat druhé lidi. Jsou o tom, jak se starat sami o sebe."
Jak vzorec přerušit a najít zdravější dynamiku
Dobrá zpráva je, že tento vzorec není osudový. Hranice se dají naučit - a to i v dospělosti, i po letech vztahů, kde chyběly. Nejde o to stát se tvrdým nebo chladným člověkem. Jde o postupné budování vědomí vlastních potřeb a odvahu je komunikovat.
Prvním krokem je obvykle samotné uvědomění. Mnozí lidé si ani neuvědomují, že hranice nemají - prostě to považují za svou přirozenost, za to, jací jsou. Terapie, seberozvojová literatura nebo i otevřené rozhovory s důvěryhodnými přáteli mohou pomoci tento vzorec pojmenovat. Pojmenování je mocný nástroj - jakmile člověk rozpozná, co se děje, těžko to přehlédne podruhé.
Dalším krokem je praxe. Hranice se nestaví jedním velkým gestem. Budují se malými, každodenními rozhodnutími - říct ne pozvání, které nechceme přijmout, vyjádřit nesouhlas i za cenu krátkého napětí, nenechat se přemluvit, když víme, že to není v souladu s tím, co potřebujeme. Zpočátku to může být velmi nepohodlné, protože mozek tyto nové vzorce chování vyhodnocuje jako nebezpečné - jako by porušovaly nepsaná pravidla, na která byl zvyklý.
Zásadní je také výběr prostředí, ve kterém člověk hledá nové vztahy. Platformy jako Jiskření, kde se lidé setkávají s úmyslem navázat skutečný vztah, mohou být místem, kde je vědomý přístup k partnerství snazší. Nejde jen o to najít „toho pravého" - jde o to přistoupit k hledání s větším vědomím o sobě samém, o svých vzorcích a o tom, co skutečně hledáme. Zdravý vztah začíná zdravým vztahem k sobě.
Výzkumy v oblasti vztahové spokojenosti, jako jsou například dlouhodobé studie Gottmanského institutu, opakovaně ukazují, že páry, kde oba partneři dokáží jasně a s respektem komunikovat své potřeby, vykazují výrazně vyšší míru spokojenosti a stability. Není to romantika ve smyslu filmových klišé - je to každodenní práce na vzájemném porozumění, která se vyplatí.
Lidé, kteří se naučí nastavovat si zdravé hranice, nezřídka popisují, že se jejich vztahy zásadně proměnily - a to nejen romantické. Přátelé, kolegové, rodina - všichni začínají reagovat jinak, když člověk začne komunikovat jasněji a s větším respektem k sobě. Někteří lidé z okolí odejdou, protože jim nová dynamika nevyhovuje. A to samo o sobě může být bolestivé. Ale ti, kteří zůstanou, nebo ti noví, kteří přijdou, budou pravděpodobně lidé, kteří hranice respektují - protože zdravý člověk zdravé hranice neohrožuje, ale oceňuje.
Vzorec přitažlivosti mezi lidmi bez hranic a těmi, kteří je překračují, není prokletím. Je to volání po pozornosti - signál, že je čas podívat se dovnitř, pochopit, co nás sem přivedlo, a začít budovat vztahy, které nás neodčerpávají, ale obohacují. A to je cesta, na kterou se vydat nikdy není příliš pozdě.