Každý z nás si v průběhu života vytváří jakousi představu o ideálním partnerovi. Někdo touží po vysokém brunetu s hlubokým hlasem, jiný sní o spontánní umělkyni s nakažlivým smíchem. Tyhle představy si neseme jako neviditelný seznam požadavků, který podvědomě porovnáváme s každým, koho potkáme. A přesto se znovu a znovu stává totéž – zamilujeme se do někoho, kdo tomuto seznamu vůbec neodpovídá. Jak je to možné? A co nám to vlastně říká o nás samotných?
Téma přitažlivosti fascinuje psychology, neurovědce i filozofy už po staletí. Moderní výzkumy přitom ukazují, že naše vědomé preference a skutečné emocionální reakce jsou dvě zcela odlišné věci. Nejde o selhání nebo o rozmar – jde o hluboce zakořeněné mechanismy, které fungují dávno předtím, než vůbec stihneme zapojit rozum.
Co je vlastně „náš typ" a kde se bere?
Představa o ideálním partnerovi vzniká postupně, vrstva po vrstvě. Formuje ji první dětská pozorování rodičovského vztahu, první lásky z dospívání, mediální obrazy romantiky i bolestivé zkušenosti z minulých vztahů. Psychologové hovoří o takzvaném „love map" – milostné mapě, pojmu, který zpopularizoval sexuolog John Money. Jde o soubor vlastností, situací a charakteristik, které si mozek spojí s touhou a bezpečím. Tato mapa se začíná kreslit velmi brzy a většina jejích linek je hotova ještě v dětství.
Problém je, že tato mapa bývá nepřesná. Odráží spíše to, co jsme zažili nebo co jsme se naučili obdivovat, než to, co nám skutečně prospívá. Člověk vychovaný v chaotickém domácím prostředí může nevědomě považovat emocionální nestabilitu za normální součást blízkosti. Někdo, kdo byl v mládí chválen za výkony, může tíhnout k partnerům, kteří ho neustále hodnotí. Náš „typ" tak nemusí být odrazem toho, po čem toužíme – ale toho, co důvěrně známe.
A přece – navzdory všem těmto vzorcům – přijde jednoho dne někdo, kdo do žádné škatulky nezapadá, a my se octneme v situaci, která nás samotné překvapí.
Vezměme si příklad z běžného života: Markéta, třicetičtyřletá grafička z Brna, celý život tvrdila, že ji přitahují tiší, introvertní muži se zájmem o umění. Přesně takoví, jako byli její oblíbení učitelé a otec. Pak na jedné firemní akci potkala Tomáše – hlučného, přímočarého obchodníka, který sbíral motorky a nikdy nečetl beletrii. „Nevím, co se stalo," popsala to později kamarádce. „Prostě jsem se na něj nemohla přestat dívat." Dnes jsou spolu čtyři roky.
Příběhy jako tento nejsou výjimkou. Jsou pravidlem.
Mozek, hormony a kouzlo překvapení
Za mnohými nečekanými přitažlivostmi stojí biologie. Když potkáme někoho nového, mozek okamžitě začne vyhodnocovat stovky signálů – hlas, pohyb, vůni, způsob řeči, výraz tváře. Velká část tohoto procesu probíhá zcela mimo vědomou kontrolu. Výzkumy z oblasti neurovědy ukazují, že pocit přitažlivosti může vzniknout během zlomku sekundy – dávno předtím, než si vůbec uvědomíme, co se děje.
Důležitou roli hraje dopamin, neurotransmiter spojený s odměnou a očekáváním. Mozek je evolučně nastaven tak, aby věnoval zvýšenou pozornost novosti a překvapení – tomu, co vybočuje ze zavedených vzorců. Jinými slovy, člověk, který se nepodobá nikomu z naší minulosti, může spustit silnější dopaminovou odezvu než někdo, kdo přesně odpovídá naší vysněné představě. Novost sama o sobě je přitažlivá.
K tomu přistupuje fenomén, který psychologové nazývají „komplementarita" – přitahování protikladů. Nejde o romantický mýtus, ale o reálně pozorovaný jev. Lidé s výrazně odlišnými temperamenty nebo způsoby zpracování světa se k sobě mohou cítit přitahováni právě proto, že v tom druhém nevědomě vidí vlastnosti, které sami postrádají. Introvert může být fascinován živelností extroverta, systematický člověk může obdivovat spontánnost toho, kdo plánování pohrdá. Jak poznamenal psycholog Carl Gustav Jung: „Setkáme-li se s někým, kdo v nás probouzí naši stínovou stránku, cítíme k němu nepochopitelné přitažení."
Tento mechanismus má ale i svou stinnou stránku. Ne každá „chemie" je zdravá. Někdy to, co považujeme za vzrušující přitažlivost k „jinému" člověku, je ve skutečnosti opakování starého bolestivého vzorce v nové podobě. Psychoterapeuti upozorňují, že lidé s traumatickými zkušenostmi z dětství mohou zaměňovat intenzitu emocí za hloubku spojení – a to, co se zdá jako nevysvětlitelná chemie, může být spíše znovuprožíváním nerozřešených zranění.
Rozlišit jedno od druhého není vždy snadné. Pomoci může třeba přehled výzkumů o romantické přitažlivosti od American Psychological Association, který ukazuje, jak složité a mnohavrstevnaté jsou procesy vedoucí ke vzniku intimního pouta.
Kdy je odchylka od „typu" příležitostí a kdy varováním?
Otázka tedy nestojí jen „proč nás přitahuje někdo mimo náš typ", ale také „co s tím dělat". A odpověď není jednoduchá, protože záleží na kontextu.
Pokud nás přitahuje někdo, kdo je jiný, ale zároveň nás respektuje, podporuje naše hodnoty a přináší do života svěží perspektivu, jde pravděpodobně o zdravou, obohacující přitažlivost. Vztahy mezi lidmi s odlišnými povahovými rysy mohou být neobyčejně plodné – každý přináší do vztahu jiné silné stránky a oba se tak mohou rozvíjet způsoby, které by sami nikdy neobjevili. Studie publikovaná v odborném časopise Journal of Personality and Social Psychology opakovaně ukazuje, že dlouhodobá spokojenost ve vztahu závisí méně na podobnosti zájmů a více na sdílených hodnotách a způsobu komunikace.
Na druhou stranu existují situace, kdy přitažlivost k „nepravému typu" signalizuje něco jiného. Pokud se opakovaně zamilováváme do lidí, kteří nás zraňují, kteří jsou nedostupní nebo kteří nám v minulosti způsobili bolest v jiné podobě, stojí za to se zastavit a zamyslet. Vzorce v milostném životě nejsou náhoda – jsou to zprávy z naší psychiky, které čekají na přečtení.
Právě proto je tak cenné poznat sám sebe ještě předtím, než se hledá partner. Lidé, kteří rozumí svým vlastním potřebám, strachům a vzorcům chování, jsou výrazně lépe vybaveni k tomu, aby rozlišili skutečnou kompatibilitu od pouhé chemie. A k tomu, aby dali šanci někomu, kdo sice nesplňuje jejich mentální seznam, ale ve skutečnosti je může udělat šťastnými.
Online seznamky jako Jiskření nabízejí v tomto ohledu zajímavý prostor. Právě proto, že setkání s novými lidmi probíhá postupně a člověk má čas přečíst si profil, zamyslet se a navázat komunikaci bez okamžitého tlaku osobního setkání, se mnozí uživatelé setkávají s lidmi, ke kterým by se za jiných okolností ani nepřiblížili. A nezřídka právě tato „neplánovaná" setkání vyústí v něco skutečně hlubokého.
Přitažlivost k někomu mimo náš typ nás také nutí přehodnotit, co vlastně od vztahu chceme. Jsou naše kritéria skutečně naše, nebo jsme je přejali od okolí? Odpovídají tomu, kým jsme dnes, nebo tomu, kým jsme byli před deseti lety? Tyhle otázky mohou být nepohodlné, ale jsou nesmírně užitečné. Každé nečekané přitažení je zároveň pozvánkou k sebepoznání.
Psychologové doporučují místo toho, abychom nečekanou přitažlivost okamžitě odmítli nebo naopak bezhlavě sledovali, udělat krok zpět a ptát se: Co mě na tomto člověku přitahuje? Je to jeho odlišnost sama o sobě, nebo konkrétní vlastnosti, které obdivuji? Cítím se v jeho přítomnosti bezpečně a respektovaně? Odpovědi na tyto otázky jsou mnohem cennějším kompasem než jakýkoliv předem sestavený seznam požadavků.
Životní realita je totiž taková, že nejkrásnější vztahy bývají ty, které nikdo z nás neplánoval. Vznikají v nečekaných momentech, s nečekanými lidmi, a právě jejich neplánovanost je součástí jejich kouzla. Markéta z Brna to potvrdí. A s ní tisíce dalších, kteří se jednoho dne ocitli tváří v tvář člověku, který nebyl „jejich typ" – a přesto jim změnil život.