Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste to považovali za prostou slušnost a ohleduplnost. Jenže existuje propastný rozdíl mezi tím, když se člověk chová laskavě, protože chce, a když se chová laskavě, protože se bojí, co by se stalo, kdyby přestal. Právě tady začíná příběh jednoho z nejméně probíraných, a přitom nejrozšířenějších vzorců chování ve vztazích – takzvaného fawningu.
Anglické slovo „fawn" v překladu znamená „podlézat" nebo „lichotit", ale v psychologickém kontextu je jeho význam mnohem hlubší a bolestivější. Fawning je automatická reakce na stres nebo ohrožení, při které se člověk snaží za každou cenu zalíbit druhému, vyhovět mu, předejít konfliktu a udržet klid – a to i za cenu úplného potlačení vlastních potřeb, názorů a hranic. Nejde o vědomou strategii, ale o hluboce zakořeněný obranný mechanismus, který se většinou formuje už v dětství. A ve vztazích, romantických i jiných, dokáže napáchat překvapivě velké škody – paradoxně právě proto, že navenek vypadá jako ideální partnerské chování.
Abychom fawningu skutečně porozuměli, je potřeba se na chvíli zastavit u toho, jak lidský mozek reaguje na nebezpečí. Většina lidí zná klasickou trojici stresových reakcí: boj (fight), útěk (flight) a zamrznutí (freeze). Tyto reakce jsou řízeny autonomním nervovým systémem a slouží k přežití. Méně známá je ovšem čtvrtá reakce, kterou jako první systematicky popsal americký psychoterapeut Pete Walker ve své knize Complex PTSD: From Surviving to Thriving. Walker ji nazval právě „fawn response" – tedy reakci zalíbení se. Podle Walkera jde o strategii, kterou si člověk osvojí v prostředí, kde boj ani útěk nejsou možné a zamrznutí nestačí. Zbývá jediná možnost: stát se tak příjemným, tak vstřícným a tak neviditelným ve svých vlastních potřebách, že ten, kdo představuje hrozbu, ztratí důvod k agresi.
Představte si dítě, které vyrůstá s rodičem, jehož nálady jsou nevyzpytatelné. Jednou je rodič milující, jindy výbušný, a dítě se nikdy nemůže spolehnout na stabilní reakci. Co takové dítě udělá? Naučí se číst sebemenší změny v náladě rodiče, přizpůsobovat se jim a předcházet výbuchům tím, že bude hodné, tiché, nápomocné a bezproblémové. Naučí se, že jeho bezpečí závisí na tom, jak dobře dokáže naplnit očekávání druhých. A tento vzorec si pak nese do dospělosti, do přátelství, do práce – a především do partnerských vztahů.
Jak fawning vypadá v praxi a proč ho snadno přehlédneme
Na první pohled může člověk s fawningovou reakcí působit jako skvělý partner. Je pozorný, empatický, vždy ochotný ustoupit, nikdy nevyvolává hádky. Jenže pod povrchem se odehrává něco úplně jiného. Tento člověk neustupuje proto, že by mu na výsledku nezáleželo, ale proto, že se v hloubi duše děsí odmítnutí nebo konfliktu. Neříká svůj názor ne proto, že by žádný neměl, ale proto, že se naučil, že mít vlastní názor je nebezpečné. Souhlasí s aktivitami, které ho nebaví, přijímá chování, které ho zraňuje, a omlouvá se za věci, za které se omlouvat nemusí – to vše proto, aby si udržel pocit bezpečí ve vztahu.
Vezměme si konkrétní příklad. Markéta, třiatřicetiletá účetní z Brna, si dlouho myslela, že je prostě „hodná holka". Ve vztahu s partnerem vždycky ustoupila – při výběru restaurace, při plánování dovolené, při rozhodování o víkendových aktivitách. Když partner zvýšil hlas, okamžitě se omluvila, i když věděla, že nic špatného neudělala. Když jí jeho poznámky ublížily, řekla si, že přehání, že je přecitlivělá. Postupem času si přestala být jistá, co vlastně sama chce, co ji baví a kdo vůbec je. Až terapeutka jí pomohla pojmenovat, co se děje: Markéta nereagovala z lásky nebo ohleduplnosti, ale z hluboko zakořeněného strachu z opuštění, který si nesla z dětství, kdy musela neustále „manažovat" nálady svého otce.
Příběhy jako ten Markétin jsou přitom překvapivě běžné. Podle odborníků na traumata a vztahovou dynamiku se fawning vyskytuje častěji u lidí, kteří v dětství zažili emoční zanedbávání, nestabilní rodinné prostředí nebo jakoukoliv formu psychického nátlaku. Nemusí jít nutně o dramatické trauma – někdy stačí prostředí, kde dítě opakovaně dostávalo signál, že jeho potřeby jsou na obtíž a že láska je podmíněná poslušností. Jak poznamenává Cleveland Clinic ve svém přehledu stresových reakcí, fawning je v podstatě „lidově řečeno snaha usmířit a potěšit osobu, která vám způsobuje stres, abyste se vyhnuli konfliktu".
Jeden z nejzákeřnějších aspektů fawningu je, že společnost ho často odměňuje. Člověk, který nikdy neodmlouvá, vždy pomůže a nikdy si nestěžuje, bývá okolím vnímán pozitivně. „Jaký je to skvělý partner, nikdy se nehádají!" říkají přátelé. Jenže absence hádek nemusí znamenat harmonii – může znamenat, že jeden z partnerů systematicky potlačuje sám sebe. A to má svou cenu. Chronické potlačování vlastních potřeb vede k vyčerpání, ztrátě identity, úzkostem, depresím a paradoxně i k narůstající zášti vůči partnerovi, který – často zcela nevědomky – profituje z této nerovnováhy.
Pete Walker to vyjádřil výstižně: „Fawning je v podstatě opuštění sebe sama ve prospěch druhého." A právě v tom spočívá jeho destruktivní síla – člověk se vzdává sám sebe po malých kouscích, tak postupně, že si toho často všimne až ve chvíli, kdy už neví, kdo vlastně je.
Cesta od automatického zalíbení se k autentickému vztahu
Dobrou zprávou je, že fawning není doživotní rozsudek. Je to naučený vzorec chování, a co bylo naučeno, může být přeučeno – i když to vyžaduje čas, trpělivost a často i odbornou pomoc. Prvním a nejdůležitějším krokem je vůbec rozpoznat, že k fawningu dochází. To samo o sobě bývá nejtěžší, protože lidé s touto reakcí jsou tak zvyklí přizpůsobovat se druhým, že jim vlastní chování připadá naprosto normální.
Existuje několik signálů, které mohou naznačovat, že nejde o pouhou laskavost, ale o fawningovou reakci:
- Pravidelně souhlasíte s věcmi, se kterými vnitřně nesouhlasíte, protože se bojíte reakce druhého.
- Máte potíže říct „ne" i v situacích, kdy vám něco zjevně nevyhovuje.
- Po konfliktu se automaticky omlouváte, i když víte, že chyba nebyla na vaší straně.
- Svou hodnotu odvozujete především od toho, jak moc jste pro druhé užiteční.
- Máte pocit, že byste bez partnera nebo bez jeho souhlasu nebyli „dost dobří".
- Ztratili jste přehled o tom, co vlastně sami chcete, co vás baví a co potřebujete.
Pokud se v těchto bodech poznáváte, neznamená to, že je s vámi něco špatně. Znamená to, že váš nervový systém se kdysi naučil strategii, která vám v určitém prostředí pomohla přežít – ale která vám v současných vztazích škodí. Terapie zaměřená na trauma, jako je například EMDR nebo somatické prožívání (somatic experiencing), může být mimořádně účinná při zpracování kořenů fawningu. Kognitivně-behaviorální terapie zase pomáhá rozpoznávat a měnit automatické myšlenkové vzorce, které fawning udržují.
Důležitou součástí procesu je také postupné budování schopnosti stanovovat hranice. Pro člověka, který celý život hranice neměl nebo je okamžitě stahoval při prvním náznaku nesouhlasu, může i prosté „ne, dnes se mi tam nechce" vyvolat intenzivní úzkost. A to je v pořádku. Budování hranic je jako posilování svalu – zpočátku to bolí a je to nepohodlné, ale postupem času se z toho stane přirozená součást života.
Zásadní je rovněž komunikace s partnerem. Ve zdravém vztahu by měl být partner schopen slyšet, že druhý má jiný názor, jiné potřeby nebo prostě jiný pohled na věc – a nemělo by to ohrozit samotný vztah. Pokud partner reaguje na vaše hranice hněvem, manipulací nebo stažením lásky, je to důležitá informace, která nehovoří o vás, ale o dynamice vztahu. Zdravý vztah nevyžaduje, aby se jeden z partnerů neustále zmenšoval, aby se ten druhý cítil pohodlně.
Zajímavé je, že uvědomění si fawningu může zpočátku vztah paradoxně zkomplikovat. Když člověk, který roky automaticky ustupoval, začne vyjadřovat své potřeby, může to partnera překvapit nebo znepokojit – zvláště pokud si na původní dynamiku zvykl. To je přirozená součást procesu a je důležité ji očekávat. Změna jednoho partnera nevyhnutelně mění celý vztah a oba lidé se musí naučit fungovat v nové, zdravější rovnováze.
Stojí za zmínku i to, že fawning se neprojevuje pouze v romantických vztazích. Stejný vzorec se může objevovat v práci, kde člověk nedokáže odmítnout další úkoly, i když je přetížený, v přátelstvích, kde vždy ustupuje a přizpůsobuje se, nebo v rodinných vztazích, kde stále hraje roli „toho hodného dítěte". Rozpoznání fawningu v jedné oblasti života často otevře oči i pro jeho přítomnost v oblastech dalších.
V kontextu online seznamování má fawning ještě jednu specifickou podobu – člověk s touto tendencí může ve snaze zalíbit se přizpůsobovat svůj profil a svou prezentaci tomu, co si myslí, že druhá strana chce vidět, místo aby se ukázal takový, jaký skutečně je. Na platformách, jako je třeba Jiskření, kde je registrace i základní komunikace kompletně zdarma a kde tedy není žádný finanční tlak na rychlé „uzavření obchodu", je paradoxně ideální prostor pro to učit se autentičtějšímu projevu. Když nic neriskujete, můžete si dovolit být víc sami sebou.
Na závěrečnou myšlenku si vypůjčme perspektivu, která může být osvobozující: snaha zalíbit se za každou cenu není projevem lásky k druhému – je projevem strachu ze ztráty. A vztah postavený na strachu nemůže dlouhodobě fungovat, i kdyby navenek vypadal sebedokonaleji. Skutečná blízkost vyžaduje, aby se oba lidé mohli ukázat se svými potřebami, názory a hranicemi – a aby věděli, že je to bezpečné. Cesta od fawningu k autenticitě není snadná, ale je to jedna z nejhodnotnějších cest, kterou se člověk může vydat. Ne kvůli někomu jinému, ale konečně – a především – kvůli sobě.