Existuje zvláštní paradox, který zná překvapivě mnoho lidí – přitahují je právě ti, kteří jim dávají nejméně. Člověk, který neodpovídá na zprávy celé hodiny, který jednou nohou stojí ve vztahu a druhou venku, který dává najevo zájem jen tehdy, když se mu to hodí. A přesto – nebo právě proto – se stává objektem intenzivní touhy. Proč se někteří lidé opakovaně zamilovávají do nedostupných partnerů? Není to jen otázka smůly. Za tímto vzorcem se skrývají hluboké psychologické mechanismy, které sahají daleko do minulosti, často až do dětství.
Než se nad tím kdokoliv mávne rukou s tím, že jde o okrajový problém, stojí za zmínku, že psychologové a terapeuti se s tímto tématem setkávají v praxi mimořádně často. Podle americké psycholožky Amir Levine, spoluautorky knihy Attached: The New Science of Adult Attachment, se až přibližně dvacet procent dospělé populace vyznačuje takzvaným úzkostným attachmentem – tedy stylem připoutání, který je přímo predisponuje k tomu, aby je přitahovali emocionálně nedostupní jedinci. A to je jen špička ledovce.
Abychom pochopili, proč se tento vzorec opakuje, musíme se nejdřív podívat na to, co vlastně „nedostupný partner" znamená. Nemusí jít nutně o někoho zadaného. Nedostupnost má mnoho podob – může to být člověk, který se bojí závazku, který je emocionálně uzavřený, který žije v jiném městě a nemá v plánu se stěhovat, nebo který jednoduše nemá zájem o hluboký vztah, ale dává právě tolik naděje, aby druhá strana nepřestala doufat. Společným jmenovatelem je, že takový partner nikdy není plně přítomný, nikdy se úplně neodevzdá. A právě ta mezera mezi tím, co nabízí, a tím, co si druhý člověk přeje, vytváří prostor pro intenzivní emocionální prožitek, který si mnozí pletou s láskou.
Představme si konkrétní situaci. Markéta, třiatřicetiletá grafička z Brna, popisuje svůj opakující se vzorec takto: pokaždé, když potká muže, který je milý, spolehlivý a otevřeně projevuje zájem, cítí se „divně" – jako by něco chybělo. Říká, že ji to nudí, že necítí „jiskru". Naopak, když narazí na někoho, kdo je tajemný, trochu odtažitý, kdo nepíše první a občas zmizí na několik dní, najednou cítí vzrušení, neustále na něj myslí, analyzuje každou jeho zprávu. Markéta si dlouho myslela, že prostě má smůlu na muže. Teprve v terapii si uvědomila, že ten pocit, který považovala za „jiskru", byl ve skutečnosti úzkost – a že tento pocit důvěrně znala z dětství, kdy její otec byl sice fyzicky přítomný, ale emocionálně nedostupný, uzavřený do sebe, nepředvídatelný ve svých náladách.
Kořeny v dětství a teorie attachmentu
Příběh jako Markétin není výjimečný. Teorie attachmentu, kterou v padesátých letech dvacátého století formuloval britský psychiatr John Bowlby a později empiricky rozvinula psycholožka Mary Ainsworth, ukazuje, že způsob, jakým se k nám v raném dětství chovali naši pečovatelé, zásadně ovlivňuje to, jak prožíváme blízkost a intimitu v dospělosti. Děti, které vyrůstaly s rodiči, kteří byli nepředvídatelní – někdy láskaví, jindy chladní nebo nepřítomní –, si často vytvořily takzvaný úzkostný styl připoutání. Naučily se, že láska je něco, o co se musí neustále snažit, co musí „zasloužit", co může kdykoliv zmizet. A paradoxně právě tato nestabilita se pro ně stala známým prostředím, jakýmsi emocionálním domovem.
Když pak takový člověk v dospělosti potká partnera, který je stabilní, laskavý a dostupný, jeho nervový systém to paradoxně nevyhodnotí jako bezpečí, ale jako něco cizího, nepřirozeného. Chybí mu ten povědomý koktejl adrenalinu a nejistoty. Naopak, když potká někoho nedostupného, jeho tělo zareaguje silnou emocionální odezvou – a mozek to interpretuje jako zamilovanost. Jak výstižně poznamenal psychoterapeut Esther Perel: „Často si pleteme úzkost s vášní a dostupnost s nudou."
Zajímavé je, že tento mechanismus funguje na neurochemické úrovni velmi podobně jako závislost. Když nám nedostupný partner občas věnuje pozornost – odpoví na zprávu, pozve nás na večeři, řekne něco milého –, náš mozek zaplaví vlna dopaminu, neurotransmiteru spojeného s odměnou a potěšením. Ale protože tato odměna přichází nepravidelně a nepředvídatelně, mozek se dostává do stavu tzv. intermitentního posilování – stejného principu, na kterém fungují výherní automaty. Právě nepředvídatelnost odměny vytváří nejsilnější závislost. Člověk, který by nám dával pozornost pravidelně a spolehlivě, tento dopaminový kolotoč nespouští – a proto se nám může zdát „méně vzrušující", ačkoliv ve skutečnosti nabízí to, co skutečný vztah vyžaduje.
K tomuto tématu přistupuje i moderní neurověda. Studie publikované v odborném časopise Journal of Neurophysiology ukázaly, že odmítnutí a nejistota v romantických vztazích aktivují stejné oblasti mozku jako fyzická bolest – konkrétně přední cingulární kůru a insulu. Zároveň ale aktivují i oblasti spojené s motivací a touhou, což vysvětluje, proč nás odmítnutí často neodradí, ale naopak ještě více přitáhne. Mozek v podstatě říká: „Tady je něco cenného, co nemáš – snaž se víc." A člověk se snaží, i když racionálně ví, že by neměl.
Dalším faktorem, který hraje roli, je nízké sebevědomí a pocit vlastní nedostatečnosti. Lidé, kteří v hloubi duše nevěří, že si zaslouží bezpodmínečnou lásku, si podvědomě vybírají partnery, kteří toto přesvědčení potvrzují. Nedostupný partner v podstatě vysílá zprávu: „Nejsi dost dobrý/dobrá na to, abych ti dal/a celé své srdce." A místo aby tato zpráva člověka odradila, zapadne do jeho vnitřního narativu tak přirozeně, že ji ani nezpochybní. Naopak, partner, který říká „jsi skvělý/skvělá, chci být s tebou", může vyvolat paradoxní reakci – pochybnost, nedůvěru, dokonce odpor. Jak by mě mohl chtít někdo hodnotný, když já sám/sama za moc nestojím? Tato logika je samozřejmě zkreslená, ale pro člověka, který ji prožívá, je naprosto reálná.
Jak se z tohoto vzorce vymanit
Dobrá zpráva je, že attachment styl není neměnný. Ačkoliv se formuje v raném dětství, výzkumy ukazují, že ho lze v průběhu života měnit – prostřednictvím terapie, sebepoznání a především prostřednictvím korektivních vztahových zkušeností. To znamená, že když si člověk uvědomí svůj vzorec a vědomě se rozhodne dát šanci partnerovi, který je dostupný a bezpečný – i když to zpočátku „necítí" –, může postupně přeprogramovat svůj nervový systém a naučit se, že stabilita není nuda, ale základ zdravého vztahu.
Prvním krokem je vůbec rozpoznat, že problém existuje. Mnoho lidí si svůj vzorec neuvědomuje, protože je kulturně podporován. Filmy, knihy i písně nám neustále předkládají obraz lásky jako utrpení, honění a dobývání. „Ten, kdo tě ignoruje, tě ve skutečnosti miluje nejvíc" – takové poselství je toxické, ale nesmírně rozšířené. Stačí se podívat na strukturu většiny romantických komedií: hlavní hrdinka se zamiluje do nedostupného muže, trpí, bojuje o jeho pozornost, a nakonec ho „získá". Zatímco hodný kamarád, který ji miluje od začátku, stojí v pozadí jako nezajímavá alternativa. Tento narativ posiluje přesvědčení, že pravá láska musí bolet – a že to, co bolí, je pravá láska.
Dalším důležitým krokem je práce s vlastním sebevědomím. Když člověk začne vnímat sám sebe jako někoho, kdo si zaslouží plnohodnotný vztah, přestane ho přitahovat ten, kdo mu nabízí jen drobky. Terapie – ať už kognitivně-behaviorální, psychodynamická nebo zaměřená na attachment – může v tomto procesu sehrát klíčovou roli. Ale není to jediná cesta. Někdy stačí upřímný rozhovor s blízkým přítelem, přečtení správné knihy nebo prostě odvaha podívat se pravdě do očí a přiznat si, že vzrušení, které cítíme ve společnosti nedostupného partnera, není láska, ale strach z opuštění v novém kabátě.
Zajímavý je i pohled evoluční psychologie. Někteří badatelé se domnívají, že přitažlivost k nedostupným partnerům může mít kořeny v evolučních mechanismech, kdy „těžko dostupný" partner signalizoval vyšší hodnotu – měl více možností, a tedy pravděpodobně lepší geny. Tento mechanismus mohl být v dávné minulosti adaptivní, ale v moderním světě, kde hledáme dlouhodobé, emocionálně naplňující vztahy, se stává spíše pastí. Je to podobné jako s naším vrozeným sklonem k sladkému jídlu – kdysi nám pomáhal přežít, dnes nám spíš škodí.
Praktickým nástrojem, který může pomoci, je vědomé zpomalení v rané fázi seznamování. Místo toho, aby se člověk nechal strhnout intenzivními emocemi a okamžitou „chemií", může si dát čas a pozorovat, jak se s druhým člověkem skutečně cítí. Ne po prvním rande, ale po několika týdnech. Klíčové otázky nejsou „cítím motýlky v břiše?", ale spíše: „Cítím se s tímto člověkem v bezpečí? Mohu být sám/sama sebou? Respektuje mé hranice? Je konzistentní ve svém chování?" Pokud odpovědi na tyto otázky zní ano, ale přesto „něco chybí", je možné, že to, co chybí, je právě ta známá úzkost – a její absence je ve skutečnosti dobrá zpráva.
V kontextu online seznamování je toto téma obzvláště relevantní. Na platformách, jako je třeba Jiskření, kde je komunikace kompletně zdarma a lidé mohou prohlížet profily a psát si bez jakýchkoliv poplatků, se otevírá prostor pro přirozenější a méně tlakové seznamování. Když člověk nemusí řešit předplatné ani omezený počet zpráv, může si dovolit být trpělivější, dát šanci i někomu, kdo na první pohled nevyvolává bouřlivé emoce, a postupně zjistit, zda se mezi nimi buduje skutečná blízkost. Právě tato trpělivost – ochota nevyřadit okamžitě toho, kdo „nezapaluje" – může být klíčem k přerušení starého vzorce.
Je také důležité zmínit, že přitažlivost k nedostupným partnerům není morální selhání ani známka slabosti. Je to naučený vzorec, který měl v určitém období života svůj smysl – pomáhal dítěti přizpůsobit se nepředvídatelnému prostředí a udržet si alespoň nějakou vazbu s pečovatelem. Problém nastává, když tento vzorec přetrvává v dospělosti, kde už neslouží svému původnímu účelu a místo toho sabotuje šanci na skutečně naplňující partnerství.
Cesta ke změně není rychlá ani snadná. Vyžaduje sebereflexi, odvahu a často i ochotu projít obdobím, kdy se „správný" partner bude zdát nudný, protože nepřináší ten adrenalinový náboj, na který je člověk zvyklý. Ale ti, kteří touto cestou projdou, často popisují hluboký posun – zjišťují, že klidná, stabilní láska má svou vlastní intenzitu, jen jiného druhu. Není to intenzita bouře, ale intenzita hlubokého klidu, ve kterém se člověk konečně může přestat bát a začít skutečně žít. A to je nakonec přesně to, co si většina z nás od vztahu přeje – ne nekonečnou honbu za někým, kdo utíká, ale přítomnost někoho, kdo zůstává.