Čím to asi je, že člověk není nikdy úplně spokojený? Dlouho po něčem touží a když už to konečně dostane, dokáže se radovat jen chvíli. Brzy ho nová hračka omrzí a touží zase po rychlejším autě, mladší ženě, výnosnější práci, větším bytě... A tak nežije teď, v přítomnosti, ale v budoucnosti – až děti odrostou, až našetřím, až si koupím, až si pořídím… Začnu potom žít? Někdy si člověk uvědomí, že vlastně šťastný byl, až něco nenávratně ztratí.