Znáte ten pocit, když se s někým scházíte, všechno vypadá slibně, a pak ta osoba udělá něco naprosto banálního – třeba se podivně zasměje, zvláštně drží příbor nebo pošle zprávu plnou emotikonů – a vy najednou cítíte vlnu odporu, kterou nedokážete vysvětlit? Ještě před chvílí jste se těšili na další schůzku, a teď byste nejraději zrušili všechny plány a smazali konverzaci. Pokud vám to přijde povědomé, právě jste zažili něco, čemu se v současném jazyce vztahů říká „the ick".
Tento termín se v posledních letech rozšířil jako lavina, především díky sociálním sítím a reality show typu Love Island, kde účastníci otevřeně popisovali momenty náhlého znechucení svými partnery. Z původně okrajového slangového výrazu se stal kulturní fenomén, o kterém dnes mluví psychologové, vztahoví terapeuti i miliony uživatelů TikToku. Ale co přesně „the ick" znamená, proč k němu dochází a – možná nejdůležitější otázka – měli bychom mu vždy věřit?
Co vlastně „the ick" znamená a proč o něm všichni mluví
V nejjednodušším smyslu je „the ick" náhlý, intenzivní pocit odporu nebo ztráty přitažlivosti vůči někomu, s kým se scházíte nebo o koho jste měli zájem. Nejde o reakci na nějaké závažné provinění, jako je lhaní nebo nevěra. Naopak – spouštěčem bývá něco zcela nevinného, často až absurdně malicherného. Způsob, jakým někdo běží na autobus. Volba písničky na karaoke. Objednání jídla v restauraci. Věci, které by za normálních okolností nikoho netrápily, se najednou stanou zdrojem nepřekonatelného vnitřního odporu.
Termín samotný není tak nový, jak by se mohlo zdát. Poprvé ho použila postava Ally McBealová v populárním americkém seriálu už na konci devadesátých let, když popisovala moment, kdy ji její partner začal náhle fyzicky odpuzovat. Skutečný boom ale přišel až s nástupem krátkých videí na TikToku a Instagramu, kde lidé sdílejí své „ick" momenty s humorem a nadsázkou. Hashtagy jako #theick mají na TikToku miliardy zhlédnutí a pod každým videem se rozpoutá diskuze plná souhlasných komentářů. To vytvořilo dojem, že „the ick" je univerzální zkušenost, a do jisté míry skutečně je.
Z psychologického hlediska ale za tímto zdánlivě povrchním fenoménem stojí poměrně složité mechanismy. Dr. Samantha Rodmanová, klinická psycholožka specializující se na vztahy, opakovaně upozorňuje, že náhlá ztráta přitažlivosti často nesouvisí s tím konkrétním chováním, které ji spustilo, ale s hlubšími pochybnostmi, strachem z intimity nebo nevyřešenými vzorci z minulých vztahů. Jinými slovy, ten „ick" moment je často jen symptom, nikoli příčina.
Představte si třeba Kláru, třicetiletou grafičku z Brna, která se prostřednictvím online seznamky začala scházet s Tomášem. První tři schůzky proběhly skvěle – bavili se o cestování, sdíleli podobný smysl pro humor, přitažlivost fungovala. Na čtvrté schůzce ale Tomáš při placení v kavárně dlouze počítal drobné a Klára pocítila tak silnou vlnu odporu, že mu ten večer napsala, že to mezi nimi nebude fungovat. Až o několik měsíců později si při rozhovoru s kamarádkou uvědomila, že její reakce pravděpodobně nesouvisela s Tomášem, ale s jejím bývalým přítelem, který byl extrémně lakomý a kvůli penězům ji neustále kontroloval. Drobná situace aktivovala starou bolest, a místo aby ji Klára prozkoumala, nechala se jí řídit.
Tento příběh není ojedinělý. Podle průzkumu, který v roce 2023 provedla britská seznamka Badoo mezi více než třemi tisíci respondenty, přes 60 % lidí přiznalo, že kvůli „the ick" ukončili seznamování s někým, kdo jim jinak vyhovoval. A téměř třetina z nich později litovala svého rozhodnutí. To jsou čísla, která stojí za zamyšlení, zvláště v době, kdy mnoho lidí popisuje online seznamování jako vyčerpávající a frustrující.
Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy vám někdo skutečně nesedí a vaše tělo i mysl vám to dávají najevo, a situací, kdy sabotujete něco dobrého, protože vás vyděsila vlastní zranitelnost. A právě tady začíná ta obtížnější část – rozlišit, kdy „the ick" poslouchat a kdy se nad ním zamyslet.
Na jedné straně existují momenty, kdy je náhlý odpor zcela oprávněný a zdravý. Pokud vás na druhém člověku odradí způsob, jakým jedná s číšníkem, jak mluví o svém bývalém partnerovi nebo jak reaguje na vaše hranice, nejde o malichernost. Jde o intuici, která zachytila důležitý signál o hodnotách a charakteru. Evoluční psychologové, jak uvádí například přehledová studie publikovaná v časopise Evolutionary Psychology, poukazují na to, že lidé mají sofistikované mechanismy pro hodnocení potenciálních partnerů, a pocit odporu může být jedním z nich – rychlý způsob, jakým nám mozek sděluje, že s tímto člověkem něco nesedí, i když to neumíme racionálně pojmenovat.
Na druhé straně ale „the ick" může být projevem něčeho, co s dotyčným člověkem vůbec nesouvisí. Psychoterapeuti často mluví o takzvaném vyhýbavém attachmentu – vztahovém stylu, při kterém lidé podvědomě sabotují blížící se intimitu, protože ji vnímají jako ohrožení. Jakmile se vztah začne prohlubovat a druhý člověk se stane reálným, nikoli jen idealizovaným, mozek hledá důvody, proč utéct. A najednou je ten důvod nalezen ve způsobu, jakým si partner čistí zuby. Jak poznamenal psycholog Amir Levine, spoluautor knihy Attached: The New Science of Adult Attachment, „lidé s vyhýbavým vztahovým stylem mají tendenci zaměřovat se na drobné nedostatky partnera jako způsob, jak si udržet emocionální odstup."
Zajímavé je také to, jak „the ick" ovlivnila kultura sociálních sítí. Tím, že se sdílení „ick" momentů stalo virální zábavou, se zároveň normalizoval extrémně nízký práh tolerance vůči nedokonalostem druhých lidí. Když čtete seznamy typu „můj ick je, když někdo nosí sandály s ponožkami" nebo „můj ick je, když někdo říká ‚dobrou chuť' sám sobě", je snadné začít přistupovat k seznamování jako ke hře, ve které vyřazujete lidi na základě stále absurdnějších kritérií. Vzniká tak paradox – čím víc „ick" momentů konzumujeme online, tím citlivější na ně v reálném životě jsme. A tím těžší je dát někomu skutečnou šanci.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli ignorovat své pocity nebo se nutit do vztahů, ve kterých se necítíme dobře. Ale stojí za to se u každého „ick" momentu na chvíli zastavit a položit si několik upřímných otázek. Vadí mi skutečně tohle konkrétní chování, nebo mě spíš děsí, že se s tímto člověkem začínám cítit zranitelně? Je to vzorec – odrazuji se od každého partnera po určitém počtu schůzek? A kdyby totéž udělal člověk, ke kterému bych cítila silnější přitažlivost, vadilo by mi to stejně?
Na co si dát pozor, než kvůli „the ick" někoho odepíšete
Právě ta poslední otázka bývá často nejodhalující. Výzkumy konzistentně ukazují, že úroveň fyzické přitažlivosti výrazně ovlivňuje, jak tolerantní jsme k chování druhé osoby. Co nám u jednoho člověka přijde roztomilé, u jiného vyvolá odpor. To neznamená, že přitažlivost není důležitá – samozřejmě je. Ale ukazuje to, že „the ick" není objektivní hodnocení druhého člověka, nýbrž silně subjektivní emocionální reakce, kterou formuje celá řada faktorů od našeho aktuálního rozpoložení přes minulé zkušenosti až po to, kolik hodin jsme tu noc spali.
Vztahoví terapeuté také upozorňují na fenomén, kterému se někdy říká „ick spirála". Jakmile jednou pocítíte odpor k něčemu konkrétnímu, váš mozek začne aktivně hledat další věci, které ho potvrdí. Je to klasický příklad konfirmačního zkreslení – kognitivní tendence hledat informace, které podporují naše existující přesvědčení. Takže pokud vás jednou odradilo, jak si partner objednává kávu, najednou vám začne vadit i to, jak parkuje, jak se směje a jak dýchá. Ne proto, že by se cokoli změnilo, ale proto, že váš mozek se rozhodl hledat důvody k odchodu a spolehlivě je nachází.
To je důvod, proč mnozí odborníci doporučují takzvanou „třídenní pravidlo" – pokud vás něco na druhém člověku odradí, dejte si alespoň tři dny, než uděláte jakékoli rozhodnutí. Počáteční emocionální reakce často zeslábne, a pokud přetrvá, je pravděpodobnější, že odráží skutečnou nekompatibilitu, nikoli jen momentální rozpoložení. Jiní terapeuti doporučují promluvit si o svých pocitech s důvěryhodným přítelem nebo terapeutem, který může nabídnout perspektivu, kterou sami nevidíme.
Důležité je také rozlišovat mezi „the ick" a skutečnými varovnými signály. Pokud vás na někom odradí, že při smíchu odhazuje hlavu dozadu, to je „ick". Pokud vás odradí, že ponižuje obsluhu v restauraci, to je červená vlajka. Rozdíl spočívá v tom, zda dané chování vypovídá o charakteru a hodnotách člověka, nebo pouze o jeho manýrech a zvycích. Manýry se dají přijmout, případně se na ně časem přestanete soustředit. Charakterové vlastnosti nikoli.
V kontextu online seznamování je tohle téma obzvlášť relevantní, protože digitální prostředí přirozeně podporuje rychlé soudy. Když máte k dispozici desítky profilů a potenciálních partnerů, je lákavé odepsat někoho při prvním náznaku „ick" a přejít k další možnosti. Jenže skutečný vztah se nebuduje s dokonalou představou, ale s reálným člověkem, který má své zvyky, zvláštnosti a – ano – i momenty, které nejsou instagramově dokonalé. Platformy jako Jiskření, které fungují už 15 let a nabízejí všechny základní funkce zdarma, dávají lidem prostor poznat se bez tlaku placených předplatných a časově omezených nabídek. A právě ten prostor – čas a klid na to, dát někomu víc než jednu šanci – může být klíčový.
Jak jednou řekla spisovatelka a filozofka Alain de Bottonová v jedné ze svých esejí o romantické lásce: „Být v lásce znamená přijmout, že druhý člověk nás bude občas iritovat, a rozhodnout se, že to stojí za to." To neznamená snášet cokoli. Znamená to přiznat si, že dokonalý partner neexistuje, a že část zralé lásky spočívá v tom, naučit se rozlišovat mezi tím, co je skutečně nepřijatelné, a tím, co je jen lidské.
Fenomén „the ick" tu s námi pravděpodobně zůstane, protože pojmenovává něco, co lidé zažívali vždy – jen pro to dřív neměli tak výstižné slovo. A v tom pojmenování je síla, ale i riziko. Síla spočívá v tom, že se lidé naučili brát své pocity vážně a nedělat kompromisy tam, kde to není zdravé. Riziko spočívá v tom, že se z „the ick" stane pohodlná výmluva, jak se vyhnout zranitelnosti, kterou každý skutečný vztah nevyhnutelně přináší. Klíč neleží v tom, jestli „the ick" cítíme, ale v tom, co s tím pocitem uděláme – jestli ho použijeme jako důvod k útěku, nebo jako příležitost lépe porozumět sami sobě.