Když se dva lidé potkají a mezi nimi to „přeskočí", většina z nás to popíše jako chemii. Říkáme, že to jiskřilo, že byl ve vzduchu náboj, že nás k tomu druhému člověku něco nevysvětlitelně táhlo. Ale co když tahle metafora není jen básnický obrat? Co když je přitažlivost mezi lidmi skutečně otázkou chemie – té doslova molekulární?
Věda se fenoménem přitažlivosti zabývá už desetiletí a její odpovědi jsou fascinující, i když občas trochu střízlivější, než bychom si přáli. Hormony, feromony, neurotransmitery – to všechno hraje roli v tom, koho si vybereme, ke komu cítíme přitažlivost a proč nás někteří lidé přitahují víc než jiní. Pojďme se podívat na to, co říká věda o chemii mezi lidmi a jak moc jsme v lásce řízeni svou biologií.
Hormony jako dirigenti přitažlivosti
Když se řekne „zamilovanost", většina lidí si představí motýlky v břiše, bušení srdce a neschopnost myslet na cokoliv jiného než na objekt své touhy. Z biochemického hlediska je za tímhle stavem celá kaskáda hormonálních a neurochemických reakcí, které náš mozek spouští s precizností dobře naladěného orchestru.
Klíčovou roli hraje dopamin – neurotransmiter spojený s odměnou a potěšením. Když potkáme někoho přitažlivého, mozek začne dopamin produkovat ve zvýšené míře, což vyvolává pocity euforie a vzrušení. Studie provedené na Rutgersově univerzitě pod vedením bioložky Helen Fisherové ukázaly, že mozek čerstvě zamilovaného člověka vykazuje aktivitu v oblastech spojených s odměnou a motivací – konkrétně ve ventrální tegmentální oblasti a nucleus caudatus – tedy ve stejných strukturách, které se aktivují při závislostním chování. Není to náhoda, že se o lásce často mluví jako o droze. Fisher, která se přitažlivostí zabývala po celou svou kariéru, rozdělila romantickou lásku do tří fází: chtíč, přitažlivost a připoutání, přičemž každou z nich řídí jiná skupina hormonů.
V první fázi dominují pohlavní hormony – testosteron a estrogen. Ty jsou zodpovědné za základní sexuální touhu a fungují u obou pohlaví, i když v různých poměrech. Testosteron, často považovaný za výhradně mužský hormon, hraje zásadní roli i v ženské sexuální touze, jak potvrzují výzkumy publikované v časopise The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism. Ve fázi přitažlivosti přebírají vládu už zmíněný dopamin spolu s noradrenalinem a serotoninem. Noradrenalin způsobuje zrychlený tep a zpocené dlaně, zatímco hladina serotoninu paradoxně klesá – na hodnoty podobné těm, které se pozorují u lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou. To vysvětluje, proč zamilovaní lidé nedokážou přestat myslet na svůj protějšek.
Třetí fáze – připoutání – je řízena především oxytocinem a vasopresinem. Oxytocin, někdy poeticky nazývaný „hormon lásky", se uvolňuje při fyzickém kontaktu, objetí, sexu i při kojení. Posiluje pocit důvěry a bezpečí mezi partnery a je klíčový pro budování dlouhodobého vztahu. Vasopresin zase hraje roli v ochranitelském chování a oddanosti. Zajímavé výzkumy na prériích žijících hrabošech – jednom z mála monogamních savců – ukázaly, že manipulace s receptory vasopresinu dokáže z věrného partnera udělat promiskuitního jedince, a naopak. Tyto studie, publikované mimo jiné v prestižním časopise Nature, naznačují, že věrnost má překvapivě silný biologický základ.
Ale zpátky k lidem. Představte si běžnou situaci: sedíte v kavárně, někdo si sedne k vedlejšímu stolku a vy ucítíte něco zvláštního. Srdce se vám zrychlí, zorničky rozšíří, cítíte příjemné napětí. Nejde o žádnou mystiku – váš mozek právě spustil hormonální kaskádu, která vás připravuje na potenciální romantickou interakci. Je to evolučně zakódovaný mechanismus, jehož účelem je nasměrovat nás k vhodnému partnerovi pro reprodukci. Romantické? Možná ne úplně. Ale fascinující rozhodně.
Feromony – neviditelný jazyk přitažlivosti
Pokud hormony řídí naše vnitřní prožívání přitažlivosti, feromony by teoreticky mohly fungovat jako její vnější signály. Feromony jsou chemické látky, které organismus vylučuje do okolního prostředí a které ovlivňují chování nebo fyziologii jiných jedinců stejného druhu. V živočišné říši jsou feromony mocným komunikačním nástrojem – samice motýlů jimi přitahují samce na vzdálenost několika kilometrů, mravenci jimi značí cestičky k potravě a myši díky nim rozlišují příbuzné od cizinců.
U lidí je ovšem situace podstatně komplikovanější. Otázka, zda lidé produkují a vnímají feromony v pravém slova smyslu, je jedním z nejdiskutovanějších témat moderní biologie. Problém spočívá v tom, že většina savců vnímá feromony prostřednictvím takzvaného vomeronasálního orgánu (Jacobsonova orgánu), který je u dospělých lidí považován za nefunkční nebo přinejmenším značně zakrnělý. To ale nemusí znamenat, že chemická komunikace mezi lidmi neexistuje – jen možná probíhá jinými cestami, například prostřednictvím běžného čichového epitelu.
Jedním z nejznámějších experimentů v této oblasti je takzvaná „studie zpocených triček", kterou v 90. letech provedl švýcarský biolog Claus Wedekind na univerzitě v Bernu. Muži nosili několik dní totéž tričko a ženy pak hodnotily atraktivitu jejich tělesného pachu. Výsledky ukázaly, že ženy preferovaly vůni mužů, jejichž geny hlavního histokompatibilního komplexu (MHC) se od jejich vlastních co nejvíce lišily. Geny MHC hrají klíčovou roli v imunitním systému, a tak by potomek dvou jedinců s odlišnými MHC geny měl teoreticky silnější imunitu. Evoluce nás tedy možná naučila „přičichnout si" k lepším genům pro naše budoucí děti.
Tato studie byla od té doby mnohokrát replikována s různými výsledky. Některé výzkumy její závěry potvrdily, jiné je zpochybnily. Jak poznamenal neurovědec Tristram Wyatt z Oxfordské univerzity, problém spočívá v tom, že dosud nebyl jednoznačně identifikován žádný konkrétní lidský feromon. „Tvrzení o lidských feromonech jsou zatím předčasná," napsal Wyatt ve svém přehledovém článku publikovaném v Proceedings of the Royal Society B. To neznamená, že tělesný pach nehraje v přitažlivosti roli – hraje, a to poměrně významnou. Znamená to jen, že mechanismus, jakým to funguje, dosud plně nerozumíme.
Co víme jistě, je to, že lidský pot obsahuje stovky chemických sloučenin a že naše čichové vnímání je mnohem sofistikovanější, než si většina lidí myslí. Studie publikovaná v časopise Psychological Science ukázala, že lidé dokážou z pachu potu rozlišit emocionální stav jiného člověka – konkrétně strach a štěstí. Když účastníci experimentu čichali pot lidí, kteří prožívali radost, sami se začali usmívat, aniž by věděli proč. Přitažlivost tedy může být doslova „ve vzduchu", i když přesný mechanismus zatím zůstává předmětem výzkumu.
Parfémový průmysl samozřejmě myšlenku lidských feromonů nadšeně přijal a na trhu existují desítky produktů, které slibují, že vás učiní neodolatelnými. Je ale třeba říct na rovinu: žádný komerční „feromonový" parfém nemá vědecky prokázanou účinnost na zvýšení přitažlivosti u lidí. Pokud vám takový parfém „funguje", je to s největší pravděpodobností placebo efekt – což ovšem neznamená, že je bezcenný. Sebevědomí je koneckonců jedním z nejatraktivnějších rysů, a pokud vám lahvička s nápisem „feromony" dodá odvahu oslovit někoho na seznamce, splnila svůj účel.
A právě tady se dostáváme k zajímavému průsečíku vědy a praxe. Na online seznamkách, jako je třeba Jiskření, které funguje už 15 let a je kompletně zdarma, samozřejmě feromony přes obrazovku nepřenesete. Ale to neznamená, že chemie mezi lidmi nemůže vzniknout i na dálku. První kontakt na seznamce je spíš o psychologické přitažlivosti – o tom, jak na nás působí něčí slova, humor, způsob vyjadřování. A když se pak dva lidé poprvé potkají osobně, nastoupí i ta biologická složka. Mnozí uživatelé online seznamek popisují moment prvního setkání jako okamžik pravdy – buď to „přeskočí", nebo ne. A za tím přeskočením stojí právě ta směs hormonů, neurochemie a možná i oněch záhadných chemických signálů, o kterých jsme mluvili.
Vezměme si příklad Martiny a Tomáše – fiktivní, ale typický příběh. Poznali se na bezplatné seznamce, několik týdnů si psali, telefonovali a postupně zjišťovali, že si rozumějí. Když se poprvé potkali v parku na procházce, Martina později popsala ten moment slovy: „Věděla jsem to hned. Něco se ve mně přepnulo, jako bych ho znala celý život." Z biochemického hlediska se v jejím mozku pravděpodobně spustila dopaminová odměna posílená tím, že Tomáš naplnil očekávání vybudovaná během online komunikace, a k tomu se přidaly čichové a vizuální signály, které její mozek vyhodnotil jako atraktivní. Romantika? Bezpochyby. Chemie? Také.
Je ale důležité nezapomínat, že biologie není osud. Hormony a chemické signály vytvářejí predispozice a sklony, ale nerozhodují za nás. Člověk je jedinečný právě tím, že dokáže své biologické impulzy reflektovat, přehodnocovat a vědomě se rozhodovat. Počáteční chemická přitažlivost může být silná, ale dlouhodobý vztah stojí na mnohem víc – na sdílených hodnotách, komunikaci, vzájemném respektu a ochotě na vztahu pracovat. Jak ukazují longitudinální studie vztahové spokojenosti, páry, které spolu zůstávají šťastné desítky let, nejsou ty, u kterých nikdy nevyprchala počáteční vášeň, ale ty, které dokázaly přejít od dopaminového opojení k oxytocinovému připoutání a vybudovat na něm něco trvalého.
Věda nám tedy říká, že chemie mezi lidmi je reálná, měřitelná a má hluboké evoluční kořeny. Hormony řídí naše touhy, neurochemie formuje naše pocity a tělesné pachy možná komunikují víc, než si uvědomujeme. Zároveň ale věda připouští, že přitažlivost je neuvěřitelně složitý fenomén, který nelze redukovat na jednu molekulu nebo jeden gen. Je to souhra biologie, psychologie, osobní historie, kultury a tisíce dalších faktorů, které z každého setkání dvou lidí dělají jedinečný experiment.
Možná je právě v tom kouzlo. Kdybychom přitažlivost dokázali úplně rozluštit a předvídat, ztratila by to, co ji dělá tak vzrušující – prvek překvapení. Ten moment, kdy se na vás někdo podívá, vy ucítíte ten zvláštní pocit v žaludku a pomyslíte si: „Tady je něco jiného." Věda vám může vysvětlit, co se právě děje ve vašem mozku. Ale prožít to za vás nemůže. A to je možná ta nejlepší zpráva ze všech.