REGISTRACE ZDARMA

< Zpět do blogu

Jaké mýty o lásce nám vtloukly do hlavy romantické komedie

, Autor: Petr Novák

Co nás romantické komedie naučily špatně o lásce odhaluje víc než filmové klišé. Jde o přesvědčení, která si neseme do každého vztahu.

Jaké mýty o lásce nám vtloukly do hlavy romantické komedie

Každý to zná. Titulky svítí, hudba narůstá do crescenda a hrdina v posledním záběru doběhne na letiště právě včas, aby zachránil vztah jednou velkou romantickou gesto. Diváci pláčou dojetím, srdce jim buší a odcházejí z kina s pocitem, že takhle přece láska vypadat musí. Jenže vypadá? Romantické komedie jsou jedním z nejoblíbenějších filmových žánrů na světě, ale odborníci na vztahy i psychologové stále hlasitěji upozorňují, že právě tyto filmy v nás budují očekávání, která jsou v reálném životě prakticky nesplnitelná.

Není to jen otázka filmového vkusu. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří konzumují velké množství romantických komedií, mají tendenci věřit v takzvaný „osudový vztah" – tedy přesvědčení, že existuje jeden jediný správný člověk, který nás zachrání, doplní a učiní šťastnými. Studie publikovaná v odborném časopise Journal of Social and Personal Relationships zjistila, že silná víra v romantické mýty koreluje s nižší spokojeností ve skutečných vztazích. Jinými slovy, čím více věříme pohádce z plátna, tím hůře se nám daří v té skutečné.

Velká iluze dokonalého partnera

Romantické komedie nás od útlého věku učí, že existuje někdo, kdo nás bude milovat přesně takoví, jací jsme – bez námahy, bez kompromisů a bez jediného nepříjemného rozhovoru. Hugh Grant v roli roztomilého koktajícího Brita, Jennifer Aniston jako nešťastná, ale dokonale upravená třicátnice, nebo Ryan Gosling coby tichý, ale hluboce citlivý muž. Tito hrdinové jsou vybroušení do posledního detailu, jejich chyby jsou roztomilé a jejich city nezpochybnitelné. Skuteční lidé jsou ale mnohem složitější, protichůdnější a někdy i zkrátka otravní.

Problém není jen v tom, že filmové postavy jsou nerealistické. Problém je v tom, co si z těchto příběhů odnášíme jako nevyřčené poučení. Pokud partner není spontánně romantický, pokud nezorganizuje překvapení pod deštěm nebo nepřijede uprostřed noci jen proto, aby řekl „miluji tě", začínáme pochybovat. Je tohle vůbec láska? Opravdu mu na mně záleží? Tento způsob myšlení může postupně rozhlodávat i jinak zdravé a fungující vztahy.

Vezměme si třeba příběh Kláry a Ondřeje, páru z Brna, kteří spolu žijí pět let. Klára vyrůstala na filmech jako Notting Hill nebo Jak ztratit chlapa v 10 dnech a nevědomky si vybudovala představu, jak by měl vypadat romantický vztah. Ondřej je klidný, spolehlivý a svou lásku projevuje tím, že vždy opraví, co je potřeba, připraví večeři, když je Klára unavená, a nikdy nezapomene na její oblíbený čaj. Jenže Klára dlouho cítila, že jim něco chybí – ta filmová jiskra, to dramatické gesto. Teprve po rozhovoru s psycholožkou si uvědomila, že Ondřejova každodenní péče je láska, jen ne ta hollywoodská.

Jak trefně poznamenal spisovatel Alain de Botton: „Romantická láska je náboženství, které nás učí, že existuje jeden člověk, který nás může zachránit od nás samých." Tato víra je lákavá, ale nebezpečná – protože přenáší odpovědnost za naše štěstí na druhého člověka a zbavuje nás nutnosti pracovat na sobě i na vztahu.

Největší lži, které nám romantické filmy vnutily

Jedním z nejrozšířenějších mýtů je takzvaný princip „doplňujících se poloviček" – tedy myšlenka, že každý z nás je neúplný a teprve správný partner nás „celé". Tato idea pochází z Platónova Symposia, kde Aristofanés vypráví mýtus o bytostech rozříznutých na dvě části, které celý život hledají svou druhou polovinu. Je to krásný příběh, ale jako návod na skutečný vztah je to katastrofa. Zdravý vztah totiž nestojí na závislosti, ale na dvou relativně celistvých lidech, kteří se rozhodnou sdílet cestu. Psychologové z Americké psychologické asociace opakovaně zdůrazňují, že emocionální soběstačnost a zdravé sebepojetí jsou klíčovými předpoklady spokojených partnerství.

Dalším filmovým klamem je přesvědčení, že velké romantické gesto dokáže vyřešit jakýkoliv konflikt. Vzpomeňte si na scénu z Lásky nebeské, kde Mark přijde s kartony a vyznává lásku Juliet – tiše, tajně, bez očekávání. Nebo na Lloyda Dobbse, jak stojí pod oknem se zdviženým přehrávačem. Tyto scény jsou nesporně dojemné, ale v reálném životě jedno gesto žádný hluboký problém neřeší. Komunikace, důvěra a schopnost konstruktivně zvládnout konflikt jsou mnohem nudnější, ale také mnohem účinnější nástroje než kytica před domem nebo výlet do Paříže.

Romantické komedie také téměř nikdy neukazují, co přichází po závěrečném políbení. Příběh skončí ve chvíli, kdy se pár konečně dostane dohromady, jako by samotné spojení bylo cílem a vše, co následuje, bylo jen šťastnou samozřejmostí. Jenže skutečný vztah teprve tehdy začíná. Přichází každodenní rutina, rozdílné zvyky, finanční tlaky, rodinné konflikty a desítky drobných rozhodnutí, která se musí dělat společně. Žánr romantické komedie tuto fázi systematicky ignoruje, a tak v nás zanechává mezeru – nevíme, jak má vypadat „normální" vztah poté, co opadne první vlna zamilovanosti.

S tím úzce souvisí i mýtus o nepřestávající vášni. Filmy nám ukazují páry, které se ani po letech dívají do očí s tím samým žárem jako první den. Biochemie zamilovanosti je ale dobře popsaný fenomén – výzkumy z oblasti neurovědy ukazují, že intenzivní fáze zamilovanosti trvá přibližně 12 až 24 měsíců, po nichž mozek přechází do jiného, klidnějšího, ale neméně hodnotného způsobu připoutání. Pokud očekáváme, že vášeň prvních měsíců vydrží navždy, budeme zákonitě zklamáni – a místo abychom ocenili hlubší formu intimity, začneme pochybovat, zda je ten druhý vůbec „ten pravý".

Zátiší s filmovým lístkem, popcornem, knihou, šálkem čaje a snubním prstenem symbolizující rozdíl mezi filmovou romantikou a skutečnou láskou

Jak romantické filmy ovlivňují naše hledání partnera

Tato zkreslená očekávání se projevují i v tom, jak dnes lidé přistupují k seznamování. Online seznamky a aplikace jako Tinder nebo Bumble vytvořily prostředí, kde je výběr zdánlivě nekonečný a kde se přesouvá z jednoho profilu na druhý v naději, že se konečně objeví ten filmový pocit okamžitého „toto je ono". Psychologové tuto tendenci nazývají „paradoxem výběru" – čím více možností máme, tím méně jsme spokojeni s tím, co nakonec zvolíme, protože nás neustále pronásleduje myšlenka, že někde tam venku je ještě lepší varianta.

Romantické komedie tento jev prohlubují, protože nás učí rozpoznávat lásku jako okamžitý záblesk – jako ten moment, kdy se oči setkají přes rušný dav nebo kdy dva lidé zjistí, že mají naprosto stejný oblíbený film. Skutečná náklonnost ale velmi často roste pomalu, nenápadně a bez dramatického soundtracku. Mnoho lidí odmítne potenciálně skvělého partnera jen proto, že ten správný filmový pocit nepřišel hned.

Hledání lásky na internetu přitom může být skvělým nástrojem – ale jen tehdy, když k němu přistupujeme s realistickými očekáváními. Platformy jako Jiskření, které fungují jako bezplatná seznamka již 15 let, staví na myšlence, že seznamování by mělo být přístupné a bez zbytečných bariér. Jenže ani sebelepší platforma nenahradí ochotu investovat čas a trpělivost do poznávání druhého člověka – bez očekávání, že první schůzka bude jako záběr z filmu.

Zajímavé je, že i samotný filmový průmysl si tohoto problému začíná být vědom. Novější filmy jako Crazy, Stupid, Love nebo seriály jako Fleabag nebo Normal People nabízejí mnohem komplexnější a méně idealizovaný pohled na romantiku. Ukazují postavy, které dělají chyby, komunikují špatně, trpí a přesto se snaží. Tyto příběhy rezonují s diváky právě proto, že se dotýkají skutečné zkušenosti – ne té vyretušované.

Klíčem není romantické komedie zatratit nebo přestat sledovat filmy, které nám přinášejí radost. Jde o to přistupovat k nim jako k tomu, čím skutečně jsou – k uměleckému žánru s vlastními konvencemi a zákonitostmi, nikoliv jako k návodu na život. Stejně jako nikdo neočekává, že akční hrdina skutečně přežije výbuch bez škrábance, nemusíme očekávat, že náš partner bude vždy dokonale načasovaný, nekonečně trpělivý a schopný číst naše myšlenky.

Vztahy jsou práce – a to slovo „práce" zní možná prozaicky, ale ve skutečnosti skrývá něco velmi krásného. Je to každodenní rozhodnutí zůstat, naslouchat, odpouštět a znovu se pokoušet. Je to schopnost vidět druhého člověka v jeho nedokonalosti a milovat ho právě proto, ne navzdory tomu. Žádná romantická komedie vám tohle neukáže v závěrečném záběru – ale právě v tom spočívá ta nejhlubší a nejtrvalejší forma lásky.

Hledáte někoho, s kým to přeskočí?
Na Jiskření se denně přihlašují stovky lidí z celé ČR. Registrace je zdarma a zabere minutu.
Registrace zdarma