Každý to zná – ten závratný pocit, kdy se svět najednou zdá barevnější, kdy ráno vstáváte s úsměvem a každá písnička ve rádiu jako by mluvila přímo o vás. Zamilovanost patří k nejintenzivnějším emocím, které člověk může prožít. Ale co když nejste zamilovaní do konkrétního člověka, ale do samotného pocitu zamilovanosti? Co když hledáte znovu a znovu tu euforii prvního pohledu, motýly v břiše a noční rozhovory do úsvitu – a jakmile začne vztah nabývat pevnějších kontur každodennosti, zájem se vytrácí?
Tento psychologický fenomén je reálnější a rozšířenější, než by se mohlo zdát. Odborníci mu někdy říkají „láska k zamilovanosti" nebo v anglickém prostředí being in love with love, a může být příčinou celé řady opakujících se vztahových zklamání – aniž by si to dotyčný člověk vůbec uvědomoval.
Co se vlastně děje v mozku, když se zamilujeme
Aby bylo možné pochopit, proč někteří lidé hledají zamilovanost jako drogu, je třeba nejprve porozumět tomu, co se odehrává na biologické úrovni. Výzkumy ukazují, že počáteční fáze zamilovanosti aktivuje v mozku systémy odměny spojené s dopaminem – stejné oblasti, které reagují na návykové látky. Studie vědců z Rutgers University pod vedením antropoložky Helen Fisher prokázaly, že pohled na fotografii milované osoby aktivuje nucleus accumbens, centrum slasti, s podobnou intenzitou jako kokain. Mozek je doslova zalit vlnou dopaminu, noradrenalinu a serotoninu, což vytváří stav euforie, sníženou potřebu spánku a neustálé myšlenky na druhého člověka.
Tento stav je však ze své podstaty přechodný. Přibližně po šesti měsících až dvou letech se mozek přizpůsobí a intenzita opadá. Nastupují jiné chemické látky – oxytocin a vasopresin –, které podporují hlubší vazbu, důvěru a pocit bezpečí. Pro většinu párů jde o přirozený vývoj. Pro lidi, kteří jsou zamilovaní do zamilovanosti, je to ale okamžik, kdy vztah přestává být „dost vzrušující" a oni začínají hledat jinde.
Není náhoda, že tento jev připomíná závislost. Mozek si zvykne na pravidelné dávky dopaminu a začne je vyžadovat. Jakmile přirozená euforie opadne, dotyčný člověk nepociťuje jen mírné zklamání, ale skutečný abstinenční syndrom – prázdnotu, nudu a pocit, že vztah „nefunguje". Přitom vztah funguje naprosto normálně. Jen přešel do jiné, zralejší fáze.
Psychologové tento vzorec popisují jako součást širšího spektra vyhýbavého nebo anxiózního stylu připoutání. Podle teorie attachmentu, kterou původně formuloval britský psychiatr John Bowlby a jejíž aplikaci na dospělé vztahy rozvinuli Cindy Hazan a Phillip Shaver, si každý člověk v dětství vytvoří určitý způsob navazování citových vazeb, který pak nevědomě opakuje v dospělých románcích. Lidé s nejistým stylem připoutání mají zvýšenou tendenci buď vztahy idealizovat, nebo se jim naopak vyhýbat – a právě idealizace počáteční fáze zamilovanosti je pro tento vzorec charakteristická.
Jak poznat, že milujete pocit, ne člověka
Rozpoznat tento vzorec u sebe sama je překvapivě obtížné, protože v momentě zamilovanosti jsou emoce naprosto autentické. Nikdo si nevymýšlí motýly v břiše. Problém není v intenzitě prožitku, ale v tom, co ho spouští a co ho udržuje – nebo spíše co ho neumí udržet.
Představte si Kláru, třicetišestiletou grafičku z Brna, která se za posledních deset let zamilovala víckrát, než dokáže spočítat na prstech obou rukou. Každý vztah začínal bouřlivě a slibně. Každý muž byl „ten pravý" – alespoň první tři měsíce. Pak přišla každodennost, rutina, první menší konflikty, a Klára začala cítit, že „jiskra vyhasla". Rozchod byl vždy bolestivý, ale záhy přišel někdo nový a kolotoč se rozjel znovu. Klára nebyla nešťastná žena ani manipulátorka. Byla upřímně přesvědčena, že hledá lásku. Ale ve skutečnosti hledala konkrétní chemický stav – a jakmile ho nenašla, označila vztah za mrtvý.
Podobných příběhů je překvapivě mnoho. Mezi typické znaky tohoto vzorce patří například opakující se krátké vztahy s intenzivním začátkem, pocit nudy nebo „uvěznění" ve chvíli, kdy vztah přejde do klidnější fáze, tendence idealizovat partnera na začátku a rychle ho „sesadit z piedestalu", nebo neschopnost vidět reálného člověka se všemi jeho nedokonalostmi – místo toho je partner buď dokonalý, nebo zklamání.
Dalším charakteristickým rysem je to, čemu terapeuti říkají „love bombing" vlastní produkce – intenzivní zaměření veškeré energie na nový vztah, zanedbávání přátel, práce, koníčků, jen aby byl udržen stav euforie co nejdéle. A pak, téměř nevyhnutelně, přichází střízlivění.
Jak výstižně poznamenal spisovatel C. S. Lewis: „Být zamilovaný je stav, ne rozhodnutí. Milovat je rozhodnutí, ne stav." Právě v tomto rozdílu spočívá jádro celého problému. Zamilovanost do zamilovanosti spočívá v záměně stavu za cíl – a pak v bezmocném hledání, jak ten stav udržet navždy, což je ze své podstaty nemožné.
Proč je to důležité a co s tím
Pochopit tento mechanismus není jen akademické cvičení. Má velmi praktický dopad na to, jak lidé hledají partnery, jak hodnotí vztahy a jak se rozhodují o jejich budoucnosti. V době, kdy aplikace pro seznamování nabízejí doslova nekonečný výběr potenciálních partnerů, se fenomén zamilovanosti do zamilovanosti stává ještě aktuálnějším. Psychologové mluví o takzvaném „paradoxu výběru" – čím více možností člověk má, tím těžší je spokojit se s jednou volbou a tím lákavější je vždy hledat něco lepšího, vzrušivějšího, intenzivnějšího.
Online seznamování tento vzorec může nechtěně posilovat. Neustálá dostupnost nových tváří a profilů vytváří iluzi, že ta pravá, naprosto dokonalá zamilovanost je vždy jen jedno přejetí prstem daleko. To ale neznamená, že by seznamování přes internet bylo samo o sobě problematické – záleží na tom, s jakým nastavením k němu člověk přistupuje.
Klíčovým krokem je uvědomění. Pokud se člověk opakovaně ocitá ve stejném vzorci – intenzivní začátek, rychlé vyhasnutí, rozchod, nový začátek –, stojí za to se zastavit a upřímně si položit otázku: hledám konkrétního člověka, nebo hledám konkrétní pocit? Terapie zaměřená na vztahové vzorce, například kognitivně-behaviorální přístup nebo práce s teorií attachmentu, může být v tomto ohledu velmi nápomocná. Řada lidí přitom zjistí, že jejich vzorec má kořeny hluboko v dětství – v nejistém připoutání k rodičům, v nedostatku emocionální bezpečnosti nebo naopak v přehnané idealizaci romantické lásky vlivem pohádek, filmů a popkultury.
Kultura kolem nás totiž romantickou zamilovanost systematicky glorifikuje. Filmy končí prvním polibkem, ne desátým rokem společného života. Písničky opěvují srdce tlukouce rychleji, ne klidnou jistotu po boku člověka, který vás zná opravdu dobře. Výzkumy v oblasti mediálního vlivu na romantická očekávání opakovaně ukazují, že konzumace romantických filmů a seriálů zvyšuje nerealistická očekávání od partnerů a vztahů. Není divu, že pak skutečné vztahy – se svou každodenností, kompromisy a občasnými konflikty – působí jako zklamání oproti tomu, co jsme se naučili očekávat.
Překonat zamilovanost do zamilovanosti přitom neznamená vzdát se vášně nebo se smířit s nudným vztahem. Znamená to naučit se rozpoznávat a oceňovat jiné, hlubší formy intimity. Psychologové hovoří o takzvaném „companionate love" – láskyplném přátelství, které se vyznačuje vzájemnou důvěrou, porozuměním a bezpečím. Tento typ lásky může být stejně intenzivní jako počáteční zamilovanost, jen jiným způsobem. Je méně dramatický, ale zato trvalejší a ve výsledku naplňující na jiné, hlubší úrovni.
Prakticky to může znamenat vědomé rozhodnutí zůstat ve vztahu i tehdy, když první euforie opadne, a místo hledání chyb v partnerovi zkusit budovat nové společné zážitky, prohlubovat komunikaci a investovat do vztahu energii. Zamilovanost se může vracet – ne v té první, omračující podobě, ale v záblescích, které jsou o to cennější, že jsou zasazeny do kontextu skutečného, hluboce poznaného člověka.
Pro ty, kdo hledají nový vztah a chtějí se vyhnout opakování starých vzorců, může být užitečné přistupovat k seznamování vědoměji. Platformy jako Jiskření, kde lidé hledají skutečné spojení a kde je prostor pro postupné poznávání bez zbytečného tlaku, mohou nabídnout prostředí, ve kterém má šanci rozvinout se nejen intenzivní počáteční přitažlivost, ale i hlubší zájem o konkrétního člověka. Takové prostředí, kde základní funkce jako registrace, prohlížení profilů i komunikace jsou dostupné zdarma, snižuje tlak a umožňuje soustředit se na to podstatné – na skutečné poznávání druhého.
Zamilovanost do zamilovanosti je v konečném důsledku také způsobem, jak se chránit před skutečnou zranitelností. Dokud je člověk zamilovaný jen do pocitu, nikdy nemůže být skutečně odmítnut, protože nikdy nepustí nikoho dostatečně blízko. Je to paradox: honba za nejintenzivnějším emočním prožitkem zároveň brání tomu nejhlubšímu – skutečné blízkosti s druhým člověkem. A právě ta blízkost, navzdory vší své obyčejnosti a někdy i nepříjemné otevřenosti, je tím, o čem romantická láska ve skutečnosti je.