Ráno zazvoní budík. Pro jednoho to znamená natáhnout ruku, zmáčknout tlačítko a vstát, kdy se mu zachce. Pro druhého to může být tichý souboj s tím, aby nerušil partnera, nebo naopak vřelý ranní pozdrav ještě před tím, než se otevřou oči naplno. Zdánlivě banální situace, a přesto v ní tkví celý rozdíl mezi životem singla a životem ve vztahu. Tahle dvě světa se liší víc, než si většina lidí přiznává – a zároveň méně, než se rádo tvrdí.
Srovnávání těchto dvou životních stylů bývá plné klišé. Single lidé jsou prý svobodní, ale osamělí. Zadaní jsou prý šťastní, ale spoutaní. Pravda je, jak to bývá, někde uprostřed a závisí na tisíci drobných každodenních okamžicích, které dohromady tvoří mozaiku toho, čemu říkáme běžný den.
Ráno: svoboda versus sdílení
Představte si Martinu, třicet čtyři let, žijící sama v bytě v Brně. Ráno vstane přesně tehdy, kdy chce. Snídani si připraví podle nálady – někdy je to jen káva a toast, jindy si dopřeje klid a uvaří ovesnou kaši. Nikdo nečeká na koupelnu, nikdo nekomentuje, že si dala do snídaně příliš mnoho cukru. Ranní rutina singla je výhradně jeho vlastní, a to přináší pocit naprosté kontroly nad začátkem dne.
Na druhé straně stojí Pavel, třicet sedm let, žijící s partnerkou a jejich dvěma dětmi. Ráno u něj vypadá úplně jinak. Vstává o půl hodiny dřív, aby stihl sprchu ještě před tím, než se probudí celá domácnost. Snídaně je společná záležitost, plná drobného chaosu, smíchu, ale i občasného napětí, když někdo nestíhá a autobus odjíždí za deset minut. Pavel by vám řekl, že tenhle ranní ruch mu paradoxně dodává energii – pocit, že je součástí něčeho většího než jen sebe samého.
Oba přístupy mají svou hodnotu. Výzkumy opakovaně ukazují, že kvalita vztahů, nikoli jejich existence, je klíčovým faktorem spokojenosti. Podle studie publikované na stránkách Harvard Study of Adult Development, jedné z nejdéle trvajících studií lidského štěstí vůbec, nejde o to, zda člověk žije sám nebo s partnerem, ale o hloubku a autenticitu jeho mezilidských vazeb.
Pracovní den: soustředění nebo podpora?
Dopoledne přináší pro obě skupiny podobné výzvy – práce, povinnosti, deadliny. Ale i tady se skrývají zajímavé rozdíly. Singl má zpravidla větší flexibilitu, pokud jde o pracovní nasazení a rozhodování o kariéře. Může přijmout práci v jiném městě, zůstat v kanceláři do pozdních hodin nebo se spontánně přihlásit na pracovní výjezd bez toho, aby musel cokoliv koordinovat s někým druhým. Tato svoboda je reálná a nezanedbatelná.
Zadaní lidé naopak těží z jiného druhu zázemí. Mají někoho, komu mohou zavolat uprostřed pracovního dne a říct: „Mám hrozný den, potřebuji si postěžovat." Mají partnera, který večer vyslechne jejich frustrace a nabídne pohled z jiného úhlu. Psychologové označují tento fenomén jako „sociální oporu" a její vliv na zvládání stresu je dobře zdokumentován – lidé s pevnými vztahy se lépe vyrovnávají s pracovním stresem podle American Psychological Association.
Přesto by bylo naivní tvrdit, že vztah automaticky přináší tuhle oporu. Nezdravý nebo nevyvážený vztah může být zdrojem stresu mnohem většího než samota. Singl, který má silnou síť přátel a rodiny, může mít ve skutečnosti robustnější sociální podporu než někdo, kdo je ve vztahu, ale cítí se v něm sám.
Odpoledne přináší další drobné rozdíly. Singl se může po práci spontánně zastavit u kamaráda, zajít do kina na film, který ho zaujal, nebo prostě sedět doma a číst knihu bez pocitu viny. Čas je výhradně jeho, a to je luxus, který zadaní lidé dobře znají jen z vzpomínek. Na druhou stranu – a to singlové někdy neradi přiznávají – ten prázdný byt, do kterého se vrací, může mít po čase tíhu, která se nedá jen tak přehlédnout.
Večer a noc: kde se rozdíly prohlubují nejvíc
Večer je možná nejpřesvědčivějším testem obou životních stylů. Zadaný člověk se vrací domů do živé domácnosti. Někdy je to únavné – je třeba vařit pro dva nebo víc, řešit, co bude k večeři, kdo umyje nádobí, co je potřeba zařídit zítra. Ale také je to domácnost, kde se sdílí, kde se mluví, kde je přítomnost druhého člověka samozřejmostí. Sdílená večeře, i ta nejprostší, má jinou kvalitu než večeře o samotě.
Singl si večer zorganizuje přesně podle sebe. Může sledovat seriál, který by partnerovi vůbec nebyl po chuti, může jít spát ve dvě v noci nebo naopak v devět večer, může si objednat jídlo z jakékoliv restaurace bez kompromisů. Tato autonomie je skutečná a pro mnohé lidi hluboce uspokojující. Ale je tu i druhá strana mince – chybí sdílení zážitků, chybí někdo, komu říct vtipnou historku z práce, chybí ten pocit, že existuje člověk, který se na vás těší domů.
Jak jednou poznamenal spisovatel a filosof Alain de Botton: „Romantická láska není o nalezení dokonalého člověka, ale o naučení se milovat nedokonalého člověka dokonale." Tahle myšlenka platí i pro každodenní realitu – vztah není o ideálních večerech, ale o těch obyčejných, kde se dva lidé učí být spolu bez přetvářky.
Noc pak přináší možná nejintimnější rozdíl. Sdílená postel je pro mnohé symbolem bezpečí a blízkosti. Pro jiné je to zdroj každodenního vyjednávání o přikrývce, teplotě v místnosti nebo o tom, kdo chrápá. Singl spí přesně tak, jak chce – a to není maličkost, protože kvalita spánku má přímý vliv na fyzické i duševní zdraví, jak opakovaně potvrzuje Sleep Foundation. Zadaný člověk spí s vědomím, že vedle něj leží někdo blízký – a pro mnoho lidí je tohle pocit, který žádná luxusní matrace plně nenahradí.
Co vlastně srovnávání ukazuje?
Bylo by příliš jednoduché uzavřít toto srovnání s tím, že jeden způsob života je lepší než druhý. Realita je totiž taková, že oba způsoby mají své stínné i světlé stránky, a to, co pro jednoho člověka představuje výhodu, může být pro jiného zdrojem frustrace.
Singlové mají svobodu, flexibilitu a plnou kontrolu nad svým časem. Ale mohou postrádat hlubokou intimitu, každodenní sdílení a pocit, že jsou pro někoho na prvním místě. Zadaní lidé mají zázemí, partnerství a sdílenou cestu životem. Ale mohou postrádat soukromí, spontánnost a prostor pro vlastní rozvoj bez ohledu na potřeby druhého.
Zajímavé je, že podle dat Českého statistického úřadu roste počet jednočlenných domácností v Česku dlouhodobě – v roce 2021 jich bylo přes 1,1 milionu. Tenhle trend není jen demografickým číslem, ale odrazem toho, že čím dál více lidí vědomě volí život bez partnera, alespoň v určité životní fázi, a nachází v něm naplnění.
Zároveň platí, že touha po blízkosti a spojení s druhým člověkem je hluboce lidská. Nejde o slabost ani o společenský tlak – jde o základní potřebu, kterou popsali psychologové od Abrahama Maslowa po moderní výzkumníky zabývající se teorií attachmentu. Hledat vztah nebo si užívat svobodu singla – obojí může být plnohodnotnou volbou, pokud vychází z autentického poznání sebe sama.
Právě proto existují místa, jako je Jiskření – bezplatná česká seznamka fungující již 15 let, která nabízí prostor těm, kteří se rozhodli, že jsou připraveni sdílet svůj každodenní život s někým dalším. Bez poplatků, bez skrytých podmínek, jen s možností navázat kontakt s lidmi, kteří hledají totéž. Protože rozhodnutí přejít ze světa singla do světa vztahu by mělo vycházet z touhy, ne z tlaku – a první krok by neměl být komplikovaný.
Možná je nejpoctivější závěr ten, že ani singl, ani zadaný člověk nemá automaticky lepší život. Záleží na tom, jak vědomě každý svůj způsob života prožívá. Singl, který svou svobodu využívá k růstu, cestování a budování hlubokých přátelství, žije naplněně. Stejně tak zadaný člověk, který svůj vztah pěstuje s pozorností a vděčností, žije naplněně. A ten, kdo se cítí uvězněn – ať už v samotě nebo ve špatném vztahu – hledá vlastně totéž: autentické spojení s někým, nebo se sebou samým.
Ráno zazvoní budík. A co bude dál, záleží jen na tom, co si každý z nás pro svůj den a svůj život zvolí.