Každý zná někoho, kdo to má s láskou trochu složitější než ostatní. Člověka, který prochází vztahy jako jiní procházejí sezóny – rychle, s jistou pravidelností a pokaždé s příslibem, že tentokrát to bude jinak. Fenomén lidí, kteří jakoby sbírají rozchody, není jen moderní klišé ze sociálních sítí. Je to psychologicky hluboký vzorec chování, který má své kořeny daleko hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát.
Přitom nejde o zlomyslnost ani o záměrné ubližování partnerům. Většina lidí, kteří opakovaně prožívají rozchody – ať už jako iniciátoři, nebo jako ti, kdo jsou opouštěni – to nedělá vědomě. Jejich chování řídí mechanismy, které si sami mnohdy neuvědomují, a přesto je ovládají s překvapivou přesností.
Co se skrývá za opakovanými rozchody
Psychologové hovoří o takzvaném vzorci opakování, který vychází z rané vazby mezi dítětem a jeho pečovatelem. Teorie attachmentu, kterou rozvinul britský psychiatr John Bowlby a která byla empiricky ověřena desítkami výzkumů, ukazuje, že způsob, jakým jsme se v dětství naučili navazovat emocionální pouta, zásadně ovlivňuje naše vztahy v dospělosti. Lidé s takzvaným nejistým stylem připoutání – ať už úzkostným, nebo vyhýbavým – mají statisticky vyšší tendenci procházet vztahy, které končí bolestivě a opakovaně podobným způsobem.
Úzkostně připoutaný člověk se například vrhá do vztahu s obrovskou intenzitou, vyžaduje blízkost a ujišťování, a jakmile partner začne couvat nebo dávat méně pozornosti, spustí se kaskáda obav, která celý vztah destabilizuje. Výsledkem bývá rozchod, po němž přichází hluboká lítost, touha vrátit se – a pak znovu nový vztah se stejnou dynamikou. Na druhé straně spektra stojí vyhýbavě připoutaní jedinci, kteří se vztahu podvědomě brání, jakmile se začne prohlubovat. Intimita je pro ně ohrožující, a tak sabotují to, co sami budují.
Jenže attachment není jediný klíč k pochopení. Roli hraje také sebeúcta a to, jak člověk vnímá svou vlastní hodnotu v kontextu partnerského vztahu. Výzkumy naznačují, že lidé s nízkou mírou sebeúcty mají tendenci vstupovat do vztahů, které jejich sebeobraz potvrzují – i když jde o vztahy bolestivé. Jde o paradox, který se zdá být iracionální, ale z hlediska psychologie dává smysl: mozek preferuje to, co zná, před tím, co je neznámé, i kdyby to neznámé bylo lepší.
Vezměme si příklad z běžného života. Markéta, třiatřicetiletá grafička z Brna, prošla za posledních deset let šesti vztahy, přičemž každý z nich skončil způsobem, který byl překvapivě podobný tomu předchozímu. Pokaždé si vybrala muže, který byl zpočátku okouzlující, pozorný a plný slibů. A pokaždé se ukázalo, že je emocionálně nedostupný. Markéta to sama komentuje slovy: „Vždycky jsem si říkala, že tentokrát to bude jiné. Ale jako bych měla magnet na lidi, kteří nejsou schopni skutečné blízkosti." Teprve po terapii si uvědomila, že si nevědomky volí partnery, kteří kopírují emocionální vzorec jejího otce – přítomného tělem, ale vzdáleného duší.
Markétin příběh není výjimečný. Naopak – je velmi typický pro lidi, kteří opakovaně zažívají rozchody, aniž by chápali proč. Výběr partnera totiž zřídkakdy probíhá čistě racionálně. Řídí ho emocionální paměť, nevědomé asociace a hluboce zakořeněné přesvědčení o tom, co si zasloužíme a co od vztahu můžeme čekat.
Psychoanalytik Sigmund Freud tento jev nazval „nutkáním k opakování" – tendencí nevědomě reprodukovat bolestivé zážitky z minulosti ve snaze je tentokrát zvládnout jinak, lépe, s jiným výsledkem. Jak trefně poznamenal švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung: „Dokud si neuvědomíš své nevědomí, bude řídit tvůj život a ty tomu budeš říkat osud."
Rozchod jako návyk, únik nebo způsob komunikace
Existuje ještě jedna dimenze, o které se mluví méně, a přitom je velmi důležitá. Pro některé lidi se rozchod stává funkčním nástrojem – způsobem, jak regulovat emoce, jak získat zpět pocit kontroly, nebo jak vyjádřit nespokojenost, když jiné způsoby komunikace selhávají. V takových případech nejde ani tak o to, že by člověk vztah opravdu chtěl ukončit, ale o to, že rozchod je jediný způsob, který zná, jak dát najevo, že je situace neúnosná.
Tento vzorec je zvláště patrný u lidí, kteří vyrůstali v prostředí, kde se konflikty neřešily otevřeným rozhovorem, ale dramatickými gesty, odmlkami nebo odchodem. Dítě, které sleduje, jak rodiče „řeší" hádky tím, že se přestávají bavit nebo jeden z nich odejde z domova, se přirozeně naučí, že odchod je legitimní odpovědí na konflikt. V dospělosti pak tento vzorec přenáší do vlastních vztahů.
Zajímavé je, že výzkumy z oblasti vztahové psychologie ukazují, jak opakované rozchody a znovusjednocení – takzvané „on-off" vztahy – mají na oba partnery dlouhodobě negativní dopad na psychické zdraví, komunikaci i celkovou spokojenost. Přesto jsou překvapivě časté. Studie publikovaná v odborném časopise Journal of Social and Personal Relationships odhaduje, že přibližně 60 % lidí ve věkové skupině mladých dospělých zažilo alespoň jeden takový cyklický vztah.
Proč tedy lidé v těchto smyčkách zůstávají, místo aby šli dál? Odpověď tkví částečně v tom, co psychologové nazývají intermitentním posílením – nepravidelným střídáním odměny a trestu, které paradoxně vytváří silnější emocionální pouto než stabilní, předvídatelný vztah. Mozek se v takovém prostředí chová podobně jako u hráče u výherního automatu: nikdy nevíte, kdy přijde výhra, a právě ta nejistota vás udržuje u hry.
K tomu se přidává strach ze samoty, který je v dnešní době paradoxně silnější, než by se mohlo zdát. Přestože žijeme v době, kdy je seznámení s novým člověkem snazší než kdy dříve – například prostřednictvím bezplatných seznamovacích platforem jako Jiskření, které umožňují kontakt s tisíci lidí bez jakýchkoli poplatků – mnoho lidí raději zůstává v nefunkčním vztahu, než aby čelilo prázdnotě, která přichází po skutečném konci.
Dalším faktorem je ztracený čas – nebo přesněji řečeno, strach z jeho přiznání. Čím déle byl vztah investován, tím těžší je připustit, že nefungoval. Ekonomové tomu říkají „past utopených nákladů" a vztahuje se to stejně dobře na finanční rozhodnutí jako na romantické. Člověk si říká: „Vložil jsem do toho tři roky života, nemůžu to jen tak zahodit." Ale právě toto uvažování ho drží v kruhu, ze kterého není snadné vystoupit.
Je důležité zmínit, že ne každý opakovaný rozchod signalizuje psychický problém nebo dysfunkci. Někdy je rozchod prostě správné rozhodnutí, které trvá déle, než dozraje. Vztahy jsou komplexní, lidé se mění, okolnosti se mění. Hranice mezi zdravou reflexí a destruktivním vzorcem není vždy ostrá a záleží vždy na kontextu, délce a charakteru vztahu.
Přesto existují určité signály, které stojí za povšimnutí. Pokud se někdo opakovaně ocitá v situaci, kdy:
- každý vztah končí ze stejného nebo velmi podobného důvodu,
- partner je vždy „ten problematický" a vlastní podíl na selhání se nepřipouští,
- rozchody přicházejí vždy v určité fázi vztahu (například jakmile se začne prohlubovat intimita),
- po rozchodu přichází rychlé navázání nového vztahu bez dostatečného zpracování předchozího,
...pak je to podnět k tomu, aby se člověk zastavil a podíval se hlouběji na to, co se vlastně děje.
Terapie – ať už individuální, nebo párová – je v těchto případech jedním z nejefektivnějších nástrojů. Kognitivně-behaviorální přístupy, psychodynamická terapie i práce s attachmentem nabízejí konkrétní cestu k tomu, jak vzorce rozpoznat a postupně měnit. Klíčové přitom není jen pochopit, proč se chování opakuje, ale také vybudovat novou emocionální gramotnost – schopnost rozpoznávat vlastní potřeby, komunikovat je a volit partnery vědoměji.
Svou roli hraje i to, jak člověk tráví čas mimo vztah. Období mezi vztahy není prázdnota, kterou je třeba co nejrychleji zaplnit, ale příležitost. Příležitost poznat sebe lépe, zjistit, co skutečně hledáme, a vybudovat si stabilnější vnitřní zázemí. Lidé, kteří tuto fázi přeskakují, se často diví, proč se v novém vztahu setkávají se starými problémy. Odpověď je jednoduchá: vzali si sebou to, co nezpracovali.
Společnost má tendenci romantizovat intenzivní, bouřlivé vztahy – filmy, seriály i písničky nám opakovaně říkají, že pravá láska je plná dramatických zvratů, odchodů a návratů. Jenže výzkumy v oblasti vztahové spokojenosti dlouhodobě ukazují pravý opak: nejstabilnější a nejšťastnější vztahy jsou ty, které jsou charakterizovány bezpečím, předvídatelností a vzájemnou důvěrou – nikoli dramatem.
Pochopit, proč někdo „sbírá" rozchody, tedy znamená podívat se za povrch chování a hledat odpovědi v historii člověka, v jeho vazbách, v tom, co se naučil o lásce dřív, než vůbec věděl, co to slovo znamená. A to je cesta, která vyžaduje odvahu – možná větší než jakýkoli rozchod samotný. Protože přiznat si, že vzorec existuje, a rozhodnout se ho změnit, je skutečný začátek něčeho nového. Ne dalšího vztahu, ale jiného přístupu k sobě samému.