Každý, kdo někdy strávil večer přemýšlením nad tím, co znamenal ten úsměv od kolegy v kuchyňce, nebo kdo si po dvou vyměněných zprávách na seznamce v hlavě odehrál celý společný život včetně jména budoucího psa, ví, o čem bude řeč. Fenomén, pro který angličtina vymyslela výstižný novotvar „delusionship", se v posledních letech stal jedním z nejdiskutovanějších témat na sociálních sítích – a zdaleka nejde jen o generaci Z a její TikTokové trendy. Dotýká se něčeho hluboce lidského: naší schopnosti vytvářet si v hlavě vztahy, které ve skutečnosti neexistují.
Slovo vzniklo spojením anglických výrazů delusion (klam, iluze) a relationship (vztah). Výsledek je přesně to, co napovídá – klamný vztah, tedy romantické pouto, které existuje převážně nebo výhradně v představách jednoho člověka. Nejde přitom o duševní poruchu ani o něco, za co by se člověk měl stydět. Psychologové upozorňují, že určitá míra fantazírování o potenciálním partnerovi je naprosto normální a v evoluční perspektivě dokonce užitečná. Problém nastává ve chvíli, kdy se iluze stane pohodlnější než realita – a člověk v ní uvízne.
Proč si vymýšlíme vztahy, které neexistují
Abychom pochopili, proč je delusionship tak rozšířený, musíme se podívat na to, jak funguje lidský mozek v kontextu přitažlivosti a naděje. Neurovědci z londýnské University College zjistili, že mozek zpracovává romantické fantazie velmi podobným způsobem jako skutečné zážitky – aktivují se stejné oblasti spojené s odměnou a potěšením, zejména ventrální tegmentální oblast a nucleus accumbens. Jednoduše řečeno: když si představujeme, jak nás někdo objímá, mozek to částečně prožívá, jako by se to dělo doopravdy. A to je návykové.
K tomu přidejme moderní komunikaci. Seznamovací aplikace a sociální sítě nám umožňují sledovat život druhého člověka z bezpečné vzdálenosti – vidíme jeho fotky, čteme jeho příspěvky, známe jeho oblíbené písničky –, a přitom s ním nemusíme promluvit ani slovo. Vzniká tak paradoxní situace: máme pocit intimity bez skutečné blízkosti. Psycholožka Esther Perelová, autorka knihy Mating in Captivity, to popisuje výstižně: „Dnes máme přístup k více lidem než kdykoli v historii, ale zároveň se cítíme osamělejší než kdykoli předtím." A právě v té samotě najde delusionship živnou půdu.
Představte si třeba Martina, třicátníka z Brna, který se na bezplatné seznamce zaregistroval spíš ze zvědavosti. Zaujal ho profil ženy jménem Tereza – měla chytrý popis, krásný úsměv a sdílela jeho vášeň pro horské túry. Martin jí napsal, ona odpověděla přátelsky, vyměnili si pár zpráv. Pak ale Tereza přestala reagovat. Možná byla zaneprázdněná, možná ji zaujal někdo jiný, možná si prostě smazala aplikaci. Jenže Martin si mezitím stihl projít všechny její veřejné fotky, zjistil, že chodí do stejné kavárny jako on, a začal si představovat, jak spolu jednou vyrazí na Sněžku. V jeho hlavě už existoval zárodek vztahu. Ve skutečnosti proběhlo sedm zpráv a pak ticho. To je delusionship v jeho nejběžnější, nejnevinnější podobě.
A tady je důležité říct, že Martin není blázen ani zoufalec. Je to normální člověk, jehož mozek udělal přesně to, k čemu je evolučně naprogramovaný – z útržků informací sestavil příběh, vyplnil mezery optimismem a vytvořil emocionální investici. Problém není v tom, že to udělal. Problém je, pokud si to neuvědomí a začne podle toho jednat – například pokud by Tereze napsal dvacet dalších zpráv, začal ji „náhodou" potkávat v té kavárně nebo si její mlčení vysvětloval jako „hraje si na nedostupnou".
Kořeny delusionshipu ale nesouvisejí jen s technologiemi. Psychologové, kteří se zabývají teorií připoutání (attachment theory), upozorňují, že lidé s úzkostným stylem připoutání jsou k tomuto fenoménu náchylnější. Pokud člověk v dětství zažil nestabilní nebo nepředvídatelnou péči, může si v dospělosti nevědomě vybírat emocionálně nedostupné partnery – a právě jejich nedostupnost pak interpretovat jako výzvu nebo příslib budoucí blízkosti. Jak vysvětluje přehledový článek o stylech připoutání na webu Verywell Mind, úzkostně připoutaní jedinci mají tendenci přeceňovat signály zájmu a podceňovat signály nezájmu. A to je recept na delusionship jako vyšitý.
Zajímavé je, že delusionship se nemusí týkat jen neznámých lidí z internetu. Velmi často se objevuje v kontextu takzvaných paraociálních vztahů – tedy jednostranných citových vazeb ke slavným osobnostem, influencerům nebo fiktivním postavám. Studie publikovaná v časopise Psychology of Popular Media ukázala, že až 60 % mladých dospělých přiznává, že někdy pociťovali romantické city k osobě, kterou nikdy osobně nepotkali. V éře podcastů, vlogů a livestreamů, kde tvůrci mluví přímo „k nám" a sdílejí intimní detaily svého života, je snadné zapomenout, že jde o jednosměrnou komunikaci.
Ale vraťme se k těm „obyčejným" delusionshipům, které se odehrávají mezi reálnými lidmi. Proč jsou tak lákavé? Odpověď je možná překvapivě prostá: protože jsou bezpečné. Vztah, který existuje jen v naší hlavě, nás nemůže zklamat tak, jako skutečný partner. V představách je ten druhý vždycky takový, jakého ho chceme – říká správné věci, rozumí nám beze slov, nikdy nezapomene na výročí. Reálný vztah je naproti tomu plný kompromisů, nedorozumění a momentů, kdy zjistíme, že ten druhý chrupe nebo nechává mokrý ručník na posteli. Delusionship je vlastně romantický perfekcionismus – a jako každý perfekcionismus i tento brání skutečnému životu.
Jak poznat, že žijete v delusionshipu – a co s tím
Existuje několik varovných signálů, které stojí za povšimnutí. Pokud trávíte výrazně více času přemýšlením o někom, než kolik času skutečně trávíte interakcí s tím člověkem, je to první náznak. Pokud si opakovaně vysvětlujete nezájem druhé osoby způsobem, který potvrzuje vaši naději – „neodepsala, protože je prostě hodně zaneprázdněná" nebo „nechce působit zoufale, tak čeká" –, je to další znamení. A pokud odmítáte reálné příležitosti k seznámení, protože v hlavě už „máte někoho", je to jasný signál, že iluze začala nahrazovat realitu.
Co tedy dělat? Prvním krokem je upřímnost k sobě samému. Není třeba se za fantazírování odsuzovat – jak už bylo řečeno, je to lidské a normální. Ale je užitečné si občas položit jednoduchou otázku: „Reaguje ten člověk na mě způsobem, který odpovídá tomu, co si o našem vztahu myslím?" Pokud odpověď zní ne, stojí za to se zastavit a přehodnotit situaci.
Druhým krokem je vystavit se realitě. Pokud vás někdo přitahuje, napište mu. Pozvěte ji na kávu. Řekněte to nahlas. Buď zjistíte, že zájem je oboustranný – a pak máte důvod k radosti –, nebo zjistíte, že není – a pak máte důvod jít dál. Obojí je lepší než měsíce strávené ve vlastní hlavě. Právě na tom jsou postavené seznamky jako Jiskření, kde je celý proces navržený tak, aby lidi vedl ke skutečné komunikaci. Registrace i základní funkce jsou zdarma, takže není co ztratit – a první reálná zpráva má vždycky větší hodnotu než stá imaginární konverzace.
Třetím a možná nejdůležitějším krokem je práce na vlastním sebevědomí a vztahu k sobě. Delusionship často pramení z přesvědčení, že skutečný vztah je pro nás nedosažitelný – že nejsme dost atraktivní, dost zajímaví, dost cokoliv. A tak raději zůstáváme v bezpečí fantazie, kde nás nikdo nemůže odmítnout. Terapeutka a autorka Brené Brownová ve svém výzkumu o zranitelnosti opakovaně zdůrazňuje, že ochota být zranitelný je základním předpokladem skutečné blízkosti. Bez ní se můžeme vztahům jen přibližovat, ale nikdy do nich skutečně vstoupit.
Je také dobré si uvědomit, že delusionship není jen problém jednotlivce – je to do značné míry produkt kultury, ve které žijeme. Sociální sítě nám neustále předkládají idealizované obrazy vztahů. Romantické komedie nás učí, že láska je o dramatických gestech a osudových setkáních. Seznamovací aplikace redukují lidi na profily, které si můžeme prohlížet jako zboží v katalogu. V takovém prostředí je snadné zapomenout, že skutečný vztah se buduje pomalu, trpělivě a s člověkem, který o to stojí stejně jako my.
Možná nejzajímavějším aspektem celého fenoménu je to, že delusionship odhaluje něco krásného o lidské povaze – naši neuvěřitelnou schopnost doufat, představovat si a toužit po spojení s druhým člověkem. Tato schopnost není nepřítelem; je to motor, který nás žene k hledání lásky. Jen je potřeba ji nasměrovat správným směrem – od fantazie k realitě, od monologu k dialogu, od sledování cizího profilu k odvaze napsat první zprávu.
Nakonec totiž každý skutečný vztah začíná momentem, kdy se někdo rozhodne opustit bezpečí své hlavy a riskovat kontakt s druhým člověkem. Někdy to vyjde, někdy ne. Ale i ten nejhorší reálný rozhovor je cennější než ten nejkrásnější imaginární. A kdo ví – třeba právě ta zpráva, kterou se dnes večer odhodláte poslat na Jiskření, bude začátkem něčeho, co žádná fantazie nepřekoná. Protože skutečnost má jednu obrovskou výhodu oproti iluzi: je sdílená.