Bisexualita patří mezi nejčastěji nepochopené sexuální orientace – a to nejen ve společnosti obecně, ale paradoxně i uvnitř samotných romantických vztahů. Lidé, kteří tvoří pár s bisexuálním partnerem nebo partnerkou, se někdy ocitají v pasti předsudků, které si ani neuvědomují. Přitom právě tato nedorozumění dokážou vztah pomalu narušovat, aniž by si to zúčastnění uvědomili. Kde se tyto mýty berou a proč jsou tak houževnaté?
Odpověď je složitější, než by se mohlo zdát. Bisexualita jako téma se v mainstreamové kultuře dlouho pohybovala na okraji – nebyla ani dostatečně viditelná v LGBTQ+ komunitě, ani přijímaná heterosexuální většinou. Výsledkem je jakési vakuum, do kterého se nastěhovaly dohady, stereotypy a zjednodušené příběhy. A právě z tohoto vakua čerpají mýty, které dnes ovlivňují reálné vztahy skutečných lidí.
Nejrozšířenější mýty o bisexualitě, které škodí vztahům
Jeden z nejpevněji zakořeněných předsudků říká, že bisexuální lidé jsou ze své podstaty nevěrní. Logika za tímto tvrzením bývá přibližně taková: pokud je někdo přitahován jak muži, tak ženami, musí přece cítit potřebu tuto přitažlivost naplňovat s oběma pohlavími současně. Jenže přitažlivost a věrnost jsou dvě naprosto odlišné věci. Heterosexuální muž přitahovaný mnoha ženami přece také automaticky neznamená, že bude nevěrný. Stejná logika platí pro bisexuální osoby – věrnost je otázka charakteru a rozhodnutí, nikoli sexuální orientace.
Výzkumy tuto intuici potvrzují. Studie publikovaná v časopise Journal of Sexual Medicine ukázala, že bisexuální jedinci nevykazují vyšší míru nevěry než jejich heterosexuální nebo homosexuální protějšky. Přesto tento mýtus přežívá a v partnerských vztazích se projevuje jako chronická žárlivost nebo neustálá potřeba ujišťování – což paradoxně vztahu škodí víc než samotná orientace partnera.
Druhý velmi rozšířený mýtus tvrdí, že bisexualita je jen přechodná fáze – buď na cestě k homosexualitě, nebo naopak jako experimentování, po němž se člověk „vrátí" k heterosexualitě. Tento pohled bisexualitu v podstatě popírá jako svébytnou, stabilní identitu. Partneři bisexuálních lidí se pak někdy trápí otázkou, zda jejich protějšek jednoho dne „odejde" k jinému pohlaví, jako by šlo o nevyhnutelný osud.
Realita je jiná. Bisexualita je pro mnoho lidí celoživotní orientací, která se nemění ani tehdy, když vstoupí do dlouhodobého monogamního vztahu. Člověk, který se identifikuje jako bisexuální a žije ve vztahu s partnerem opačného pohlaví, nepřestává být bisexuální – stejně jako nepřestane být bisexuální ve vztahu s partnerem stejného pohlaví. Vztah nedefinuje orientaci, a pochopit tento rozdíl je pro zdravý partnerský život klíčové.
Třetí mýtus se týká takzvané „nerozhodnosti". Bisexuální lidé jsou někdy vnímáni jako ti, kdo si prostě ještě nevybrali, kdo váhají nebo kdo nejsou schopni se definovat. Za tímto pohledem stojí binární myšlení, které předpokládá, že sexualita musí být buď jedna, nebo druhá věc. Jenže Kinseyho škála, jeden z nejcitovanějších nástrojů pro popis lidské sexuality, ukazuje, že sexuální přitažlivost existuje na kontinuu – a bisexualita v tomto kontextu není neurčitost, ale konkrétní pozice na tomto spektru.
Podobně mylná je i představa, že bisexuální člověk ve vztahu s osobou jednoho pohlaví přirozeně „postrádá" to druhé pohlaví a trpí jakousi nenaplněností. Takový pohled přehlíží základní fakt: lidé ve vztazích si nevybírají pohlaví, vybírají si konkrétní osobu. Láska, důvěra, společné hodnoty a fyzická přitažlivost k danému člověku jsou tím, co vztah tvoří – ne abstraktní kategorie pohlaví.
Zajímavý příklad nabízí situace, kterou popsala jedna z diskuzí na komunitních fórech: žena, která se identifikuje jako bisexuální, žije deset let ve šťastném manželství s mužem. Její manžel se přesto čas od času trápí myšlenkou, zda mu „nestačí", protože jeho žena může být přitahována i ženami. Přitom ona sama tuto potřebu nikdy nevyjádřila a manžel ji sám přisuzuje partnerčině orientaci – nikoli realitě jejich vztahu. Jde o klasický příklad toho, jak mýtus žije vlastním životem a vytváří problémy tam, kde žádné nejsou.
Jak tyto mýty ovlivňují každodenní život ve vztahu
Mýty o bisexualitě nejsou jen abstraktní společenský problém – mají konkrétní dopady na to, jak partneři bisexuálních lidí prožívají každodenní soužití. Projevují se jako zvýšená nejistota, potřeba neustálého ujišťování nebo dokonce kontrolující chování, které partner zdůvodňuje orientací svého protějšku. V takových situacích se bisexuální osoba ocitá v pozici, kdy musí svou identitu neustále obhajovat nebo dokonce omlouvat – přestože neudělala nic špatného.
Psychologové, kteří se zabývají vztahovou dynamikou, hovoří v této souvislosti o fenoménu zvaném „bisexuální erasure" – tedy o systematickém popírání nebo zneviditelňování bisexuální identity. Jak upozorňuje American Psychological Association, bisexuální lidé čelí specifickým formám stresu, které nevyplývají jen z homofobní společnosti, ale také z nedůvěry uvnitř samotných komunit a vztahů. Tento tzv. menšinový stres má měřitelné dopady na duševní zdraví – a partneři, kteří svým chováním tento stres zesilují, mu nevědomky přispívají.
Je také důležité zmínit, že mýty nefungují jen jednosměrně. Bisexuální lidé sami někdy internalizují společenské předsudky a začínají pochybovat o vlastní identitě nebo se cítit provinile za svou orientaci – přestože ji nijak neprojevují způsobem, který by vztahu škodil. Jak jednou výstižně poznamenal britský spisovatel a aktivista Evan Minton: „Bisexualita neznamená, že milujete méně – znamená to, že milujete bez ohledu na pohlaví." Tato perspektiva může být pro partnery bisexuálních lidí osvobozující, pokud ji dokážou skutečně přijmout.
Přechod od mýtů ke skutečnému porozumění začíná komunikací. Vztahy, v nichž jeden nebo oba partneři otevřeně mluví o svých obavách, aniž by je zabalili do obviňování nebo předsudků, mají výrazně větší šanci na dlouhodobou spokojenost. Terapeuti specializující se na LGBTQ+ vztahy opakovaně zdůrazňují, že klíčem není absence pochybností, ale ochota o nich mluvit – a přitom vycházet z důvěry, ne ze strachu.
Svou roli hraje i mediální zobrazování bisexuality. Televizní seriály a filmy po dlouhou dobu bisexuální postavy zobrazovaly buď jako zrádce, svůdníky nebo jako lidi v neustálém vnitřním zmatku. Taková zobrazení se ukládají do kolektivního povědomí a ovlivňují, jak lidé přistupují k bisexualitě v reálném životě – včetně vlastních vztahů. Situace se v posledních letech mírně zlepšuje, ale stereotypy v populární kultuře přetrvávají a jejich vliv nelze podceňovat.
Dalším zdrojem nedorozumění je otázka, jak bisexualita funguje v praxi monogamního vztahu. Někteří lidé se mylně domnívají, že bisexuální člověk v monogamním vztahu nutně prožívá frustraci nebo potlačení části své identity. Jenže monogamie pro bisexuální osobu neznamená vzdání se poloviny sebe sama – znamená totéž co pro kohokoli jiného: vědomé rozhodnutí být s jedním konkrétním člověkem. Přitažlivost k jiným lidem, ať už jakéhokoli pohlaví, je přirozenou součástí lidské psychiky a neznamená automaticky nespokojenost se stávajícím vztahem.
Pro partnery, kteří se s tímto tématem teprve setkávají, může být užitečné vyhledat komunity nebo odborné materiály, které bisexualitu popisují z perspektivy těch, kteří ji žijí. Organizace jako PFLAG nebo česká Prague Pride nabízejí zdroje nejen pro samotné LGBTQ+ osoby, ale i pro jejich blízké a partnery. Vzdělávání v tomto ohledu není projevem slabosti ani nedůvěry – je to naopak projev zájmu o svého partnera a o zdraví vztahu.
Bisexualita ve vztahu nemusí být zdrojem napětí. Stává se jím teprve tehdy, když do hry vstoupí nepodložené předsudky, nevyslovené obavy a mýty, které nikdo nepojmenoval nahlas. Partneři, kteří se dokážou od těchto mýtů oprostit a přistupovat k bisexualitě svého protějšku jako k přirozené součásti jeho identity – nikoli jako k hrozbě nebo záhadě –, zjišťují, že jejich vztah je o nic složitější než jakýkoli jiný. Možná naopak: vědomá práce s předsudky a otevřená komunikace, k níž tato témata vybízejí, může vztah paradoxně prohloubit a posílit víc, než by čekali.
Hledat lásku a porozumění je přirozená lidská potřeba – bez ohledu na to, jak se kdo identifikuje. Platformy jako Jiskření, kde se lidé mohou setkávat otevřeně a bez předsudků, ukazují, že prostor pro autentické vztahy existuje. Stačí přistoupit k druhému člověku s ochotou naslouchat a nechat mýty tam, kam patří – za dveřmi.