Existuje něco tak prostého, jako je obejmutí druhého člověka, co dokáže během několika vteřin změnit celý den. Možná si to ani neuvědomujeme, ale síla fyzického kontaktu je jednou z nejhlubších a nejuniverzálnějších lidských potřeb. Nemusíme být psychologové ani vědci, abychom cítili, jak nás objetí od blízkého člověka dokáže uklidnit, povzbudit nebo prostě připomenout, že nejsme sami. A přesto žijeme v době, kdy se fyzického kontaktu paradoxně čím dál víc bojíme – nebo se mu vyhýbáme.
Představme si Lucii, třicetiletou učitelku z Brna, která po náročném rozchodu procházela jedním z nejtěžších období svého života. Kamarádky ji zvaly na kávu, posílaly zprávy, volaly. Ale ona sama říká, že zlom nastal až tehdy, když ji jedna z nich tiše objala a jen tak vydržela. Bez slov, bez rad, bez útěchy ve formě vět. „Teprve tehdy jsem se rozplakala a cítila, že se to zlomí," vzpomíná Lucie. Tohle není ojedinělý příběh – je to zkušenost, kterou zná téměř každý z nás.
Věda za objetím: Co se děje v těle, když se dotkneme druhého člověka
Nejde jen o pocity a romantické představy. Za tím, co vnímáme jako léčivou sílu objetí, stojí konkrétní fyziologické procesy, které věda postupně odhaluje. Klíčovou roli hraje oxytocin – hormon, který se uvolňuje při fyzickém kontaktu a který bývá přezdíván „hormon lásky" nebo „hormon důvěry". Podle výzkumů publikovaných v odborném časopise Psychological Science objetí a fyzický kontakt snižují hladinu kortizolu, tedy stresového hormonu, a zároveň posilují imunitní systém. Jinými slovy, obejmout druhého člověka není jen hezké gesto – je to doslova zdraví prospěšná činnost.
Výzkum z Carnegie Mellon University dokonce prokázal, že lidé, kteří dostávají více fyzické podpory ve formě objetí, jsou odolnější vůči infekčním nemocem. Studie sledovala přes čtyři sta dospělých a zjistila, že ti, kteří měli silnější sociální podporu a více fyzického kontaktu, vykazovali mírnější příznaky nemoci i tehdy, když se nakazili. Tělo a mysl jsou propojeny mnohem hlouběji, než si běžně připouštíme.
Dotek aktivuje také tzv. nervy C-taktilní aference, což jsou specializovaná nervová vlákna v kůži, která jsou přímo napojena na emoční centrum mozku. Tato vlákna reagují specificky na jemný, pomalý dotek – přesně takový, jaký přichází při objetí. Mozek ho interpretuje jako signál bezpečí a blízkosti, což vede ke snížení úzkosti a pocitu pohody. Fyzický kontakt tedy doslova mluví přímo k našemu nervovému systému způsobem, který slova nemohou nahradit.
Není náhodou, že novorozenci, kteří jsou od prvních minut života v těsném kontaktu s matkou nebo otcem, vykazují stabilnější srdeční tep, lepší termoregulaci a klidnější dýchání. Metoda klokánkování, při níž rodiče drží předčasně narozené děti na holé kůži, zachránila tisíce životů po celém světě a je dnes doporučována Světovou zdravotnickou organizací jako standardní péče o předčasně narozené děti. Fyzický kontakt tu není doplňkem léčby – je léčbou samotnou.
Zajímavé je také to, jak moc si lidé neuvědomují, jak málo fyzického kontaktu v každodenním životě mají. Moderní společnost je v mnoha ohledech postavena na distanci – pracujeme za obrazovkami, komunikujeme přes telefony, žijeme v bytech odděleně od sousedů. Psychologové tento jev označují jako „skin hunger" čili „hlad po dotyku", a podle některých odhadů jím trpí velká část západní populace, aniž by si to plně uvědomovala. Projevuje se pocitem osamělosti, podrážděností, nespavostí nebo zvýšenou citlivostí na stres.
Objetí jako jazyk vztahů: Proč záleží na tom, kdo nás objímá
Fyzický kontakt není jen otázkou biologie – je to také hluboce sociální a emocionální záležitost. Objetí od správného člověka má zcela jinou váhu než objetí od kohokoli jiného. Kvalita vztahu, ve kterém k dotyku dochází, zásadně ovlivňuje, jak ho vnímáme a jaký efekt má na naši psychiku. Objetí od partnera, se kterým se cítíme bezpečně, funguje jinak než objetí od cizího člověka – i kdyby byl fyziologický mechanismus stejný.
Tohle je důvod, proč je budování hlubokých a důvěryhodných vztahů tak zásadní. Lidé, kteří mají kolem sebe pevnou síť blízkých – partnera, přátele, rodinu – přirozeně dostávají více fyzické podpory a tím pádem i více těch léčivých účinků, o nichž hovoří věda. Naopak ti, kdo jsou izolovaní nebo procházejí obdobím samoty, jsou o tuto formu podpory ochuzeni, a to se podepisuje nejen na jejich psychickém, ale i fyzickém zdraví.
Osamělost se dnes podle Světové zdravotnické organizace považuje za globální zdravotní problém srovnatelný s kouřením nebo fyzickou nečinností. A přestože příčin osamělosti je celá řada, absence fyzického kontaktu hraje v tomto komplexním problému nezanedbatelnou roli. Právě proto jsou platformy, které lidem pomáhají navazovat skutečné mezilidské vztahy, dnes důležitější než kdy dřív. Seznamky jako Jiskření, která funguje již 15 let a nabízí všechny základní funkce zcela zdarma, mohou být prvním krokem k tomu, aby člověk našel někoho, s kým pak sdílí nejen rozhovory, ale i ten každodenní fyzický kontakt, který léčí.
Psychologové zdůrazňují, že zdravý vztah není jen o společných zájmech nebo hodnotách – je také o fyzické blízkosti, o přítomnosti, o tom mít vedle sebe někoho, kdo vás obejme, když se vrátíte domů po těžkém dni. Harry Harlow, americký psycholog, jehož průkopnické experimenty s primáty v padesátých a šedesátých letech 20. století přinesly zásadní poznatky o potřebě fyzického kontaktu, to vyjádřil jednoduše: „Kontakt a pohodlí jsou základní potřeby, nikoli luxus." Tato slova platí stejně pro kojence jako pro dospělé.
Je přirozené, že různí lidé mají různé potřeby v oblasti fyzického kontaktu. Někdo potřebuje objetí každý den, jiný si raději drží větší fyzický odstup a kontakt projevuje jinak. Důležité je o těchto potřebách mluvit – v párech, v přátelstvích, v rodinách. Fyzický kontakt funguje nejlépe tehdy, když je oboustranně chtěný a přirozený, nikoli vynucený nebo prováděný z povinnosti.
Zajímavou kapitolou jsou také kulturní rozdíly ve vnímání fyzického kontaktu. V jižní Evropě nebo Latinské Americe je fyzická blízkost při setkání naprosto přirozená – lidé se objímají a líbají na tváře i při prvním setkání. Naopak v severských zemích nebo v Japonsku je fyzický kontakt výrazně vzácnější a rezervovanější. Přesto i v těchto kulturách platí, že blízcí lidé se dotýkají – jen v jiném kontextu a s jinými pravidly. Potřeba fyzického kontaktu je tedy univerzální, ale způsob jejího naplňování je hluboce kulturně podmíněný.
Covidová pandemie tento aspekt lidského života bolestně zvýraznila. Náhle jsme přišli o možnost objímat přátele, rodiče, prarodiče. Mnozí lidé si teprve tehdy uvědomili, jak moc jim fyzický kontakt chybí a jak velkou roli hrál v jejich každodenní pohodě. Psychologové zaznamenali výrazný nárůst úzkostí, depresí a pocitů osamělosti právě v období, kdy byl fyzický kontakt omezen nebo zcela zakázán. Byl to svým způsobem celospolečenský experiment, který potvrdil to, co věda říkala po desetiletí: lidé fyzický kontakt nepotřebují jako doplněk – potřebují ho jako základní podmínku psychické pohody.
Po skončení nejpřísnějších restrikcí přišla vlna toho, čemu někteří psychologové říkají „rebound hugging" – lidé se masově objímali, jako by chtěli dohnat vše, o co přišli. Byl to přirozený a zdravý reflex. Tělo vědělo, co potřebuje, ještě dřív, než to stihl analyzovat rozum.
Fyzický kontakt má léčivou sílu také v kontextu smutku a truchlení. Když někdo přijde o blízkého člověka, slova velmi často nestačí. Přítomnost, ruka na rameni, objetí – to jsou formy podpory, které dokážou sdělit více než jakákoli věta. Nejde o to říct něco správného, ale o to být přítomen fyzicky, sdílet prostor a teplo vlastního těla. V mnoha kulturách existují rituály smutku, které jsou přesně o tomto – o společném sezení, dotýkání se, fyzické blízkosti těch, kdo zůstali.
Vraťme se na chvíli k Lucii z Brna. Dnes, několik let po onom těžkém rozchodu, žije v novém vztahu, který našla právě přes online seznamku. A když mluví o tom, co jí na partnerovi nejvíc pomáhá ve chvílích stresu nebo smutku, neříká, že je vtipný nebo chytrý nebo že ví, co říct. Říká, že ji prostě obejme. A že to stačí.
Možná je to nakonec tak jednoduché. V objetí není nic komplikovaného, nic, co by vyžadovalo přípravu nebo zvláštní dovednosti. Je to jen člověk a člověk, blízkost a teplo, chvíle, kdy se svět na okamžik zmenší na velikost náruče. A přesto – nebo možná právě proto – objetí, která léčí, patří k těm nejsilnějším věcem, které si lidé navzájem mohou dát.