Každý nový vztah přináší spolu s nadějí a vzrušením také celou řadu nevyslovených otázek. Jedna z těch nejcitlivějších zní přibližně takto: Kolik jsi měl nebo měla před mnou partnerů? Zdánlivě jednoduchá otázka, která dokáže zamávat i s jinak pevnými základy začínajícího vztahu. Odpověď na ni – ať už přijde, nebo ne – může ovlivnit dynamiku dvojice způsoby, které si mnozí lidé ani plně neuvědomují.
Téma otevřenosti o minulých vztazích patří k těm, o nichž se mluví v soukromí, ale zřídka kdy otevřeně a bez emocí. Přitom právě schopnost mluvit o minulosti – nebo vědomě se rozhodnout o ní nemluvit – vypovídá hodně o tom, jak vztah funguje a jak moc si partneři navzájem důvěřují.
Proč nás vlastně počet předchozích partnerů zajímá?
Zájem o milostnou historii druhého člověka je přirozenou lidskou reakcí. Vychází z touhy porozumět partnerovi hlouběji, ale také z nejistoty a strachu ze srovnání. Psychologové hovoří o fenoménu zvaném retroaktivní žárlivost – tedy žárlivosti namířené nikoliv vůči současné situaci, ale vůči minulosti druhého člověka. Tento jev je překvapivě rozšířený a může se projevovat i v jinak zdravých a fungujících vztazích.
Podle výzkumů zabývajících se vztahovou psychologií, jako jsou například studie publikované v odborném časopise Journal of Sex Research, hraje v tomto kontextu klíčovou roli tzv. teorie sociálního srovnávání – tedy přirozená tendence lidí hodnotit sami sebe v porovnání s ostatními. Když se tedy někdo dozví, že jeho partner měl v minulosti výrazně více nebo méně vztahů, mozek automaticky začne zpracovávat tuto informaci v kontextu vlastní hodnoty a přitažlivosti. Výsledkem bývá nejistota, která nemusí mít nic společného se skutečnou kvalitou aktuálního vztahu.
Zajímavé je, že otázka bývá pokládána i tehdy, když si tazatel ve skutečnosti odpověď slyšet nepřeje. Je to trochu paradox – lidé se ptají, ale zároveň doufají, že číslo nebude ani příliš vysoké, ani příliš nízké. Existuje totiž nepsaná a velmi subjektivní „přijatelná hranice", která se liší člověk od člověka, kultura od kultury, generace od generace.
Roli hraje také věk. Zatímco ve dvaceti letech může být počet předchozích partnerů téma, o němž se otevřeně mluví mezi přáteli, ve čtyřiceti se k němu lidé staví obvykle s větším nadhledem a méně emocionálně. Zralost přináší schopnost oddělit minulost od přítomnosti – a to jak u sebe, tak u druhých.
Říct pravdu, lhát, nebo se tématu vyhnout?
Tady přichází ta skutečně složitá část. Existují v zásadě tři cesty: úplná otevřenost, záměrné vyhnutí se tématu, nebo – a to je ta nejrizikovější varianta – přikrášlení reality. Každá z nich má své důsledky.
Úplná otevřenost zní na první pohled jako ideál. Vztah postavený na pravdě přece musí být pevnější než ten, v němž se věci tají. Jenže realita je složitější. Sdílení každého detailu minulosti nemusí vždy budovat důvěru – někdy naopak zbytečně otevírá dveře ke srovnávání, nejistotě a pochybám. Terapeut a autor knih o vztazích Esther Perel to vyjádřila výstižně: „Intimita neznamená vědět o druhém člověku vše. Znamená přijmout ho i s tím, co nevíme."
Vyhnutí se tématu je strategií, kterou volí mnozí – a není na ní nic automaticky špatného. Pokud oba partneři cítí, že minulost není relevantní pro jejich společnou přítomnost, nemusí být nutné ji detailně rozebírat. Jde ale o to, zda se tématu vyhýbají z pohodlnosti a vzájemné dohody, nebo z toho důvodu, že jeden z nich se bojí reakce druhého. V prvním případě jde o zdravou hranici, ve druhém o signál, že v komunikaci něco nefunguje.
Nejproblematičtější je záměrné zkreslení reality – tedy lhaní. I když se to může zdát jako bezpečné řešení v krátkodobém horizontu, z dlouhodobého hlediska přináší více škody než užitku. Vztah, v němž jeden z partnerů žije s vědomím, že druhého oklamal, nese zátěž, která se dříve nebo později projeví – ať už jako úzkost, distancování se, nebo přímo jako konflikt v momentě, kdy se pravda provalí.
Vezměme si konkrétní příklad: Markéta a Tomáš jsou spolu půl roku. Tomáš se na začátku vztahu zeptal na počet Markétiných předchozích partnerů. Markéta, vědomá si toho, že Tomáš je spíše konzervativní typ, číslo výrazně snížila. Zpočátku se zdálo, že vše funguje. Jenže po několika měsících se téma vrátilo – přes společného přítele, který nechtěně zmínil jméno někoho z Markétiny minulosti. Tomáš nebyl rozrušený z počtu partnerů – byl rozrušený z toho, že mu Markéta lhala. Důvěra, jednou narušená, se obnovuje velmi obtížně.
Tento příklad ukazuje, že problémem často není samotné číslo, ale způsob, jakým je – nebo není – sděleno. Reakce lidí na zjištění, že byli oklamáni, bývají intenzivnější než reakce na samotný obsah lži.
Existuje také čtvrtá cesta, o níž se mluví méně: přesměrování konverzace. Místo přímé odpovědi na otázku „kolik?" lze otevřít hlubší dialog o tom, co minulé vztahy člověku přinesly, co se z nich naučil, jak ho formovaly. Tato strategie je obzvláště účinná, protože přesouvá pozornost od čísel k tomu, co skutečně vypovídá o člověku jako partnerovi – tedy k jeho hodnotám, přístupu k lásce a schopnosti reflexe.
Kdy a jak o minulosti mluvit
Načasování hraje v těchto rozhovorech zásadní roli. Probírat detaily minulých vztahů na prvním rande je přinejmenším nevhodné a může druhého odradit ještě dříve, než se stačí cokoliv rozvinout. Na druhou stranu, v momentě, kdy se vztah stává vážným a partneři uvažují o společné budoucnosti, je určitá míra otevřenosti přirozená a žádoucí.
Klíčem je kontext a záměr. Proč se vlastně ptám? Chci lépe porozumět partnerovi, nebo hledám důvod k pochybám? Chci sdílet část sebe, nebo testuji reakci druhého? Uvědomění si vlastní motivace před takovým rozhovorem může výrazně ovlivnit jeho průběh i výsledek.
Odborníci na vztahovou komunikaci doporučují několik zásad, které mohou podobné rozhovory usnadnit:
- Zvolit správný čas a místo – klidné prostředí bez spěchu a bez alkoholu
- Zaměřit se na pocity, ne na fakta – „Zajímá mě, jak tě minulé vztahy ovlivnily" namísto „Kolik jich bylo?"
- Respektovat hranice druhého – pokud partner nechce odpovídat, má na to právo
- Být připraven na vlastní reakci – odpověď může překvapit, a je důležité s tím předem počítat
- Nevracet se k tématu opakovaně – jakmile byl rozhovor uzavřen, neměl by sloužit jako zbraň v budoucích konfliktech
Na platformách pro online seznamování, jako je například Jiskření – bezplatná česká seznamka fungující již 15 let – se lidé setkávají v různých životních etapách a s různou milostnou historií. Právě proto je schopnost otevřené, ale citlivé komunikace o minulosti jednou z klíčových dovedností, která rozhoduje o tom, zda ze seznámení vyroste skutečný vztah.
Zásadní otázka tedy nezní „kolik?", ale spíše „proč se ptám a co s odpovědí udělám?". Číslo samo o sobě nic neříká o tom, zda bude člověk dobrým partnerem, zda bude věrný, laskavý nebo schopný hlubokého citového pouta. Jsou to právě tyto kvality, které by měly stát v centru pozornosti – zvláště v počátcích vztahu, kdy se teprve budují základy vzájemné důvěry.
Společnost se v přístupu k sexualitě a minulým vztahům postupně mění. Mladší generace, jak ukazují průzkumy organizace Pew Research Center, přistupují k milostné historii partnerů s výrazně menším stigmatem než generace jejich rodičů. Přesto i mezi mladými lidmi přetrvávají dvojí standardy – to, co je u muže považováno za přirozené, může být u ženy hodnoceno jinak, a naopak. Tato nerovnováha je důvodem, proč se téma stále točí v kruhu nejistoty a studu, místo aby bylo součástí přirozeného a rovnocenného dialogu.
Minulost je součástí každého člověka. Formuje jeho přístup k lásce, jeho vzorce chování v blízkých vztazích, jeho schopnost důvěřovat i být zranitelný. Popírat ji nebo se za ni stydět je jako popírat část sebe sama. Zároveň ale platí, že minulost nemusí definovat přítomnost – a rozhodně by neměla být měřítkem hodnoty člověka jako partnera. Zdravý vztah dokáže minulost přijmout, aniž by jí dovolil vstupovat mezi dva lidi jako třetí přítomný.
Nakonec záleží na tom, co oba partneři od sdílení čekají a co jsou schopni přijmout. Někteří lidé potřebují vědět vše, aby se cítili bezpečně. Jiní naopak nacházejí klid v tom, že určité věci zůstanou nevyřčeny. Ani jedna z těchto strategií není univerzálně správná – záleží na konkrétním člověku, konkrétním vztahu a konkrétním okamžiku. Důležité je, aby rozhodnutí mluvit nebo mlčet vycházelo z respektu – k sobě i k druhému – a nikoliv ze strachu nebo manipulace. Protože právě na tomto rozlišení stojí nebo padá to, čemu říkáme opravdová intimita.