Každý z nás si do dospělosti nese určitý zavazadlový prostor plný vzpomínek, zranění, nevyřčených potřeb a nenaplněných tužeb. A ačkoli si to málokdo otevřeně přiznává, právě tyto vrstvy minulosti velmi výrazně ovlivňují to, koho si vybíráme za partnera. Výběr životního partnera totiž zdaleka není jen záležitostí chemie, náhody nebo společných zájmů – je to také nevědomé hledání něčeho, co nám kdysi chybělo. Psychologové tuto tendenci popisují již desítky let, a přesto zůstává pro většinu lidí překvapivým odhalením.
Vezměme si příklad z běžného života. Jana vyrůstala s otcem, který byl sice fyzicky přítomný, ale emocionálně nedostupný – pracoval hodně, o svých pocitech nemluvil a chválu rozdával jen zřídka. Jako dospělá žena opakovaně navazovala vztahy s muži, kteří byli chladní, těžko čitelní a jen stěží projevovali náklonnost. Každý takový vztah pro ni byl nevědomou snahou o to, aby konečně získala lásku a uznání od člověka, který ji připomínal otce. Pokaždé doufala, že tentokrát to vyjde – že tentokrát ten chladný muž pochopí, jak moc ho potřebuje, a otevře se jí. Příběh Jany není výjimečný. Naopak, je to příběh tisíců lidí, kteří si ho ale jen zřídka uvědomí.
Kořeny partnerského výběru sahají hluboko do dětství
Psychoanalytik Sigmund Freud byl jedním z prvních, kdo upozornil na to, že rané vztahy s rodiči formují naše pozdější romantické volby. Dnes tento pohled rozvíjí a prohlubuje především teorie attachmentu, kterou formuloval britský psychiatr John Bowlby. Podle ní si každý člověk v raném dětství vytváří tzv. vazebný styl – způsob, jakým se připoutává k blízkým lidem a jak od nich očekává, že se budou chovat. Tento styl pak přenáší do dospělých vztahů. Výzkumy v oblasti psychologie attachmentu opakovaně ukazují, že lidé s nejistou vazbou z dětství mají výrazně větší sklon k problematickým vztahům v dospělosti.
Zjednodušeně řečeno: pokud rodiče reagovali na potřeby dítěte spolehlivě a láskyplně, dítě si vytvořilo tzv. bezpečnou vazbu a v dospělosti pravděpodobně hledá a nachází stabilní, důvěrné vztahy. Pokud ale rodiče byli nepředvídatelní, chladní, přehnaně kontrolující nebo naopak zcela nepřítomní, dítě si vytvořilo nejistou vazbu – a s ní i nevědomý vzorec chování, který se v dospělosti projeví jako opakující se vztahové problémy. Nejde přitom o vědomé rozhodnutí. Mozek si jednoduše zapamatuje, co „láska" vypadá – a pak ji hledá v podobné podobě, i když je bolestivá.
Je přirozené ptát se: proč bychom vědomě hledali něco, co nás zraňovalo? Odpověď leží v tom, jak funguje naše nevědomí. To, co bylo v dětství normální – byť nepříjemné – se stává referenčním bodem pro to, co považujeme za „skutečnou lásku" nebo „skutečný vztah". Naše psychika navíc touží po dokončení nedokončených příběhů. Pokud jsme jako dítě nedostali to, co jsme potřebovali, část nás stále doufá, že to jednou dostaneme – a partnera, který nám to může dát, hledáme právě tam, kde jsme to kdysi marně čekali.
Slavný psychoterapeut a autor Harville Hendrix to vyjádřil takto: „Nevědomě si vybíráme partnery, kteří mají jak pozitivní, tak negativní vlastnosti našich rodičů, protože naše nevědomá mysl chce zhojit staré rány v bezpečném prostředí dospělého vztahu." Tato myšlenka je základem jeho terapeutického přístupu Imago, který pomohl tisícům párů po celém světě pochopit dynamiku jejich vztahů.
Chybějící bezpodmínečná láska, nedostatek fyzické blízkosti, absence pochvaly a uznání, přehnaná kritika nebo naopak přílišná ochranitelství – to vše zanechává stopy, které se v dospělosti promítají do toho, jakého partnera přitahujeme a kdo přitahuje nás. Člověk, který vyrůstal s hyperprotektivní matkou, může v dospělosti nevědomě vyhledávat partnery, kteří ho kontrolují nebo o něj nadměrně pečují, protože mu to přijde jako projev lásky. Někdo, komu se v dětství nedostávalo pozornosti, může tíhnout k dramatickým, intenzivním vztahům plným emočních výkyvů – protože tiché, klidné a bezpečné vztahy mu přijdou jako nuda nebo nezájem.
Opakující se vzorce a jejich vliv na naše vztahy
Jedním z nejnápadnějších projevů tohoto nevědomého hledání jsou tzv. vztahové vzorce – situace, kdy si člověk opakovaně vybírá podobné typy partnerů nebo se ocitá v podobných situacích, přestože předchozí vztahy dopadly špatně. „Vždy skončím se stejným typem člověka" nebo „Proč se mi to stále děje?" – to jsou věty, které psychologové slýchají velmi často. A odpověď bývá téměř vždy zakořeněna v dětství.
Výzkumy potvrzují, že lidé s tzv. úzkostnou vazbou – tedy ti, kteří v dětství zažívali nepředvídatelnou péči – mají v dospělosti tendenci vyhledávat partnery, kteří jsou emočně nedostupní nebo nekonzistentní. Paradoxně právě tato nedostupnost v nich vyvolává silnou přitažlivost, protože mozek ji asociuje s intenzitou a hloubkou vztahu. Naproti tomu lidé s vyhýbavou vazbou – ti, kteří se naučili potlačovat své potřeby, protože rodiče nereagovali – mohou mít problém přijmout upřímnou, otevřenou lásku od partnera, protože jim přijde podezřelá nebo příliš intenzivní.
Tento mechanismus není slabostí ani selháním. Je to přirozená reakce mozku, který se snaží orientovat ve světě pomocí vzorců naučených v době, kdy byl nejzranitelnější. Problém nastává ve chvíli, kdy tyto vzorce začnou bránit skutečnému naplnění a spokojenosti v dospělých vztazích. Tehdy je čas začít je vědomě zkoumat.
Důležité je také uvědomit si, že tento proces není jednostranný. Podobně jako si vybíráme partnery nevědomě, i oni si vybírají nás – a často proto, že my v nich vyvoláváme pocity spojené s jejich vlastní minulostí. Vztah se tak může stát jakousi nevědomou scénou, na které oba partneři odehrávají staré rodinné příběhy. Někdy se to daří uzdravit – vztah se stane místem skutečného růstu a vzájemného léčení. Jindy ale vzorce vedou k opakujícím se konfliktům, vzájemnému zraňování a nakonec k rozpadu.
Klíčem k tomu, aby vztah fungoval lépe, je sebereflexe a ochota podívat se na svou minulost. To neznamená obviňovat rodiče nebo se topit v minulosti – znamená to pochopit, odkud naše potřeby a reakce pocházejí, a postupně se naučit reagovat vědoměji. Terapie, zejména ta zaměřená na vazbu a raná traumata, může být v tomto procesu velmi cenná. Stejně tak pomáhá otevřená komunikace s partnerem – sdílení toho, co nás v minulosti formovalo, a vzájemné porozumění tomu, proč reagujeme tak, jak reagujeme.
Existují ale i jednodušší první kroky. Zamyslet se nad tím, jaké vzorce se v dosavadních vztazích opakovaly. Uvědomit si, co od partnera nejčastěji vyžadujeme nebo po čem nejvíce toužíme. Zkusit se zeptat sám sebe: připomíná mi tento člověk někoho z mého dětství? Vyvolává ve mně podobné pocity, jaké jsem zažíval jako dítě – ať už bezpečí, nebo naopak nejistotu? Tyto otázky nejsou příjemné, ale jsou nesmírně osvobozující.
Seznamky a online platformy pro hledání partnerů, jako je například Jiskření, nabízejí prostor, kde se lidé mohou potkat a navázat kontakt – ale to, koho si nakonec vybereme a proč, zůstává velmi lidskou, velmi osobní záležitostí, která se odehrává hluboko pod povrchem profilů a zpráv. Znát sám sebe a své vzorce je proto jedním z nejcennějších darů, které si před vstupem do nového vztahu můžeme dát.
Pochopení toho, proč hledáme partnera, který nám v určitém smyslu nahradí nebo doplní to, co nám v dětství chybělo, není důvodem k pesimismu. Naopak – je to příležitost. Příležitost vybírat vědoměji, milovat autentičtěji a budovat vztahy, které nejsou jen opakováním starých příběhů, ale skutečně novými kapitolami. Vztah totiž může být místem léčení – ale pouze tehdy, když do něj vstupujeme s otevřenýma očima a ochotou poznat nejen druhého člověka, ale především sami sebe. A to je cesta, která stojí za to ji vydat.