Představte si docela běžnou situaci. Sedíte večer na gauči, partner se na vás podívá a řekne: „Jsi úžasná, obdivuju, jak zvládáš práci i rodinu." Místo aby se dostavil příjemný pocit, něco uvnitř se sevře. Objeví se nepohodlí, možná dokonce podráždění. V hlavě proběhne myšlenka: „Kdybys věděl, jaká doopravdy jsem, tak bys to neříkal." A místo poděkování přijde odmítavé mávnutí rukou nebo sarkastická poznámka. Zní to povědomě?
Tohle není nevděčnost ani špatná výchova. Je to překvapivě rozšířený jev, který má své kořeny hluboko v tom, jak sami sebe vnímáme. A má dokonce i jméno – syndrom podvodníka, anglicky impostor syndrome. Většinou se o něm mluví v souvislosti s prací a kariérou, ale jeho vliv na partnerské vztahy bývá stejně silný, jen mnohem méně viditelný.
Pojem syndrom podvodníka poprvé popsaly psycholožky Pauline Rose Clance a Suzanne Imes v roce 1978 ve své průkopnické studii zaměřené na úspěšné ženy, které navzdory prokazatelným výsledkům trpěly přesvědčením, že si své úspěchy nezaslouží. Od té doby výzkumy ukázaly, že se tento fenomén zdaleka netýká jen žen ani jen pracovního prostředí. Podle přehledového článku publikovaného v Journal of General Internal Medicine se odhaduje, že až 82 % lidí zažije v nějaké fázi života pocity spojené se syndromem podvodníka. Osmdesát dva procent – to znamená, že pokud se v tom poznáváte, rozhodně nejste sami.
Jenže zatímco v práci se syndrom podvodníka projevuje strachem, že nás „odhalí" jako nekompetentní, ve vztahu nabírá mnohem intimnější a zranitelnější podobu. Člověk začne pochybovat o tom, zda si zaslouží lásku partnera. Zda je opravdu tak milý, vtipný, přitažlivý nebo chytrý, jak mu ten druhý říká. A právě v tu chvíli se pochvala, která měla být projevem lásky, promění v něco znepokojivého.
Proč nám pochvala od partnera někdy vadí
Abychom pochopili, proč zrovna od blízkého člověka dokáže kompliment vyvolat tak nepříjemnou reakci, musíme se podívat na mechanismus, který za tím stojí. Psychologie mluví o takzvané kognitivní disonanci – stavu, kdy se dvě protichůdné informace střetnou v naší mysli a vyvolají napětí. Pokud máte hluboce zakořeněné přesvědčení, že nejste dost dobří, a partner vám řekne pravý opak, mozek to nevyhodnotí jako příjemnou zprávu. Vyhodnotí to jako hrozbu. Jako nesoulad, který je třeba vyřešit.
A jak ho většina lidí řeší? Nikoliv tím, že by přehodnotila svůj negativní sebeobraz. To by bylo příliš náročné. Místo toho zpochybní zdroj informace – tedy partnera. „Říká to jen proto, že mě chce utěšit." „To říká každému." „Kdyby mě opravdu znal, nemyslel by si to." Tímto způsobem se člověk nevědomě brání před tím, aby musel připustit, že by snad mohl být hodný lásky a obdivu.
Zajímavé je, že tento mechanismus často funguje selektivně. Kritiku od partnera dokáže člověk se syndromem podvodníka přijmout bez problémů – ta totiž potvrzuje jeho vnitřní přesvědčení. „Vidíš, já věděl/a, že nejsem dost dobrý/á." Ale pochvala? Ta narušuje pečlivě vybudovaný systém přesvědčení a vyvolává úzkost.
Vezměme si konkrétní příklad. Markéta, třiatřicetiletá grafička z Brna, popisovala svou zkušenost takto: partner ji opakovaně chválil za to, jak kreativní a talentovaná je, jak obdivuje její práci. Místo aby ji to těšilo, cítila narůstající podrážděnost. „Pokaždé, když řekl něco hezkého o mé práci, měla jsem chuť mu vysvětlit, kolik chyb jsem ten den udělala. Jako bych potřebovala uvést věci na pravou míru. Připadalo mi, že žije v iluzi, a já jsem podvodnice, která tu iluzi udržuje." Teprve když začala chodit na terapii, uvědomila si, že problém nebyl v partnerových slovech, ale v tom, jak sama sebe vnímala.
Tento příběh není ojedinělý. Terapeuti a psychologové, kteří pracují s páry, potvrzují, že neschopnost přijímat pochvaly je jedním z nejčastějších, ale nejméně diskutovaných problémů v partnerských vztazích. Brené Brown, výzkumnice a autorka bestsellerů o zranitelnosti, to vyjádřila výstižně: „Nechat se milovat, když se cítíme nehodní lásky, je jedním z nejtěžších úkolů, jaké v životě máme."
A má pravdu. Přijmout pochvalu totiž vyžaduje zranitelnost. Vyžaduje to říct si: „Ano, možná mám hodnotu. Možná mě ten člověk vidí jasněji, než vidím sám sebe." A to je pro někoho, kdo roky žije s přesvědčením o vlastní nedostatečnosti, nesmírně těžké.
Kořeny syndromu podvodníka ve vztahu často sahají daleko do minulosti. Výchova, ve které byla láska podmíněná výkonem, kde se pochvaly nedostávalo, nebo naopak kde byly pochvaly znehodnocovány sarkasmem – to vše formuje způsob, jakým později přijímáme pozitivní zpětnou vazbu od partnera. Pokud dítě opakovaně slyšelo „to nestačí" nebo „mohl bys víc", naučí se, že žádný úspěch není dost velký. A když mu pak dospělý partner řekne „jsi skvělý/á", vnitřní hlas automaticky odpoví: „Ne, nejsem."
Důležitou roli hraje i srovnávání se s ostatními, které v éře sociálních sítí dosáhlo nebývalých rozměrů. Když každý den vidíme zdánlivě dokonalé páry, dokonalé domácnosti a dokonalé životy, je snadné nabýt dojmu, že všichni ostatní mají věci pod kontrolou a jen my tápeme. Toto srovnávání pak posiluje pocit, že jsme ve vztahu „podvodníci" – že partner jednoho dne prohlédne a zjistí, že nejsme tak zajímaví, přitažliví nebo schopní, jak si myslel.
Jak se se syndromem podvodníka ve vztahu vyrovnat
Dobrá zpráva je, že syndrom podvodníka není diagnóza ani trvalý stav. Je to naučený vzorec myšlení, a co bylo naučeno, může být přeučeno. Samozřejmě to není otázka jednoho večera, ale existují konkrétní kroky, které mohou pomoci.
Prvním a možná nejdůležitějším krokem je pojmenovat, co se děje. Už samotné uvědomění, že za odmítáním pochval nestojí skromnost, ale hluboký pocit nedostatečnosti, může být osvobozující. Mnoho lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že jejich reakce na partnerovu pochvalu je problematická – považují ji za normální.
Druhý krok souvisí s komunikací. Otevřeně říct partnerovi, že máte problém přijímat pochvaly a že to nesouvisí s ním, ale s vaším vnitřním nastavením, může výrazně snížit napětí na obou stranách. Partner, který chápe, proč jsou jeho komplimenty odmítány, se nebude cítit zraněný nebo frustrovaný. A člověk, který dokáže svou zranitelnost pojmenovat, už dělá první krok k jejímu překonání.
Třetí důležitý prvek je práce s vlastním vnitřním kritikem. Kognitivně-behaviorální terapie, o které Americká psychologická asociace uvádí, že patří mezi nejúčinnější terapeutické přístupy, nabízí konkrétní techniky, jak zachytit automatické negativní myšlenky a nahradit je realističtějšími. Když vám partner řekne „jsi krásná" a v hlavě se ozve „to říká, jen aby byl milý", zkuste se zastavit a zeptat se sami sebe: „Je to opravdu pravda? Mám důkaz, že to nemyslí upřímně? Nebo je to jen můj vnitřní kritik?"
Užitečné může být také vést si záznamy o pochvalách, které dostáváte, a o svých reakcích na ně. Když je vidíte černé na bílém, vzorce se stanou zřetelnějšími. A postupně, opakovaným vystavováním se pozitivní zpětné vazbě a vědomým rozhodnutím ji přijmout – byť zpočátku jen mechanicky – se může vnitřní nastavení začít měnit.
Za zmínku stojí i to, že syndrom podvodníka nemusí trápit jen toho, kdo pochvaly odmítá. Stejně bolestivý může být i pro partnera, který je dává. Představte si, že opakovaně říkáte někomu, jak moc si ho vážíte, a pokaždé se setkáte s odmítnutím, bagatelizací nebo dokonce podrážděností. Časem to může vést k pocitu, že vaše slova nemají váhu, že se nedokážete dostat blíž, že vás partner vlastně nepotřebuje. Tím se vytváří bludný kruh – jeden odmítá pochvaly, druhý je přestane dávat, a oba se cítí osaměle.
Proto je tak důležité o tomto tématu mluvit. Ne jako o slabosti nebo poruše, ale jako o něčem, co je lidské, rozšířené a překonatelné. Partnerský vztah by měl být bezpečným prostorem, kde se člověk může učit přijímat lásku – i když to zpočátku bolí.
Mimochodem, pokud jste singl a přemýšlíte o tom, jak se vrátit do světa seznamování, může být užitečné začít právě prací na svém sebehodnocení. Seznamky jako Jiskření, které fungují již 15 let a nabízejí všechny základní funkce kompletně zdarma, včetně registrace, prohlížení profilů a základní komunikace, mohou být dobrým místem, kde si vyzkoušet, jak reagujete na zájem a pochvaly od druhých lidí. Někdy právě ta první pozitivní zpětná vazba od někoho nového může být impulzem k tomu, abyste začali vnímat sami sebe trochu laskavěji.
Na závěr jedna myšlenka, která možná stojí za zamyšlení. Co kdyby ten člověk, který vás chválí, měl pravdu? Co kdyby vás viděl jasněji, než vidíte vy sami sebe? Co kdyby ta pochvala nebyla iluze, ale zrcadlo, do kterého se jen bojíte podívat? Syndrom podvodníka nám našeptává, že jsme méně, než si ostatní myslí. Ale možná – jen možná – jsme víc, než si myslíme my sami. A možná stačí nechat se tím překvapit.