Existuje jeden vzorec, který se v partnerských vztazích opakuje překvapivě často, přestože se o něm příliš nemluví. Muž vstoupí do vztahu s celkem aktivním sociálním životem, ale postupně se jeho okruh přátel zužuje – a nakonec se stane, že jeho partnerka je jedinou osobou, se kterou skutečně mluví o čemkoli osobním. Zpočátku to může vypadat jako romantický ideál: dva lidé, kteří si jsou vším. Ve skutečnosti jde ale o situaci, která vztah pomalu, ale jistě destabilizuje.
Téma mužského přátelství – nebo spíše jeho absence – se dostává stále více do popředí odborných diskusí i běžných rozhovorů. A není divu. Výzkumy opakovaně ukazují, že muži mají v průměru výrazně méně blízkých přátel než ženy, přičemž tento trend se v posledních desetiletích ještě prohlubuje. Podle průzkumu americké organizace Survey Center on American Life z roku 2021 uvedlo plných 15 % mužů, že nemají žádného blízkého přítele – v roce 1990 to bylo pouhé 3 %. Jde o dramatický posun, který má dalekosáhlé důsledky nejen pro jednotlivce, ale i pro jejich blízké.
Když se partnerka stane jedinou oporou
Přátelství mužů prochází v průběhu života charakteristickými proměnami. V dětství a dospívání bývají kamarádské vazby přirozené a intenzivní, ale s příchodem dospělosti – práce, závazků, rodiny – se postupně vytrácejí. Sociologové tento jev popisují jako „přátelskou recesi" a upozorňují, že muži jsou vůči ní zvláště zranitelní. Důvodem je mimo jiné to, že mužská přátelství jsou tradičně budována na společných aktivitách, nikoliv na sdílení emocí. Jakmile společné aktivity zmizí, zmizí často i přátelství samotné.
Výsledkem je situace, která se stává v moderních vztazích alarmující normou: muž, jehož jedinou skutečně blízkou osobou je jeho romantická partnerka. Ta se pak ocitá v roli, která dalece přesahuje to, co by mělo být náplní partnerského vztahu. Stává se zároveň nejlepší kamarádkou, terapeutkou, poradkyní, sociálním koordinátorem i emoční záchrannou sítí. Tato přetíženost bývá jedním z nejméně pojmenovaných zdrojů partnerského vyhoření.
Vezměme si konkrétní příklad: Tereza a Martin jsou spolu pět let. Martin postupně přestal udržovat kontakt s přáteli z vysoké školy, kolegové pro něj zůstali jen kolegy a sport, který dřív hrál s kamarády, opustil. Tereza si zpočátku nevšimla nic zvláštního – Martin byl milý, pozorný, chtěl trávit veškerý volný čas s ní. Až po čase začala pociťovat podivný tlak. Cokoli prožila, cokoli potřebovala, musela filtrovat přes vědomí, že Martin nemá nikoho jiného. Přestala si stěžovat na těžké pracovní dny, protože se bála, že ho přetíží. Přestala mít čas sama pro sebe, protože jeho volné chvíle bez ní působily jako prázdnota, se kterou si neuměl poradit. Jejich vztah přestal být místem odpočinku a stal se místem práce.
Tento příběh není výjimkou. Je to vzorec, který se opakuje v různých obměnách v nesčetných vztazích – a právě proto si zaslouží pozornost.
Emoční závislost, která se tváří jako láska
Jedním z důvodů, proč je tato dynamika tak záludná, je to, že se snadno zaměňuje s romantickou blízkostí. Muž, který chce trávit veškerý čas se svou partnerkou, který se jí svěřuje se vším a který ji potřebuje jako svůj primární sociální kontakt, může na povrchu působit jako oddaný a milující partner. Ve skutečnosti ale může jít o emoční závislost, která je pro oba zúčastněné dlouhodobě neudržitelná.
Psychologové rozlišují mezi zdravou vzájemností v partnerství a tzv. enmeshmentem – stavem, kdy jsou hranice mezi dvěma lidmi tak rozmazané, že jeden nedokáže fungovat bez druhého. Vztah, kde muž nemá žádné přátele a jeho partnerka je jedinou osobou, které se svěřuje, sdílí s ní veškeré emoce a závisí na ní jako na svém jediném sociálním kontaktu, se tomuto stavu nebezpečně přibližuje. Výzkumy v oblasti vztahové psychologie opakovaně potvrzují, že zdravé partnerství vyžaduje, aby oba partneři měli i vztahy mimo pár – ať už přátele, rodinu nebo komunitu.
Partnerka muže bez přátel se pak dostává do paradoxní situace: čím více se snaží být oporou, tím více tuto roli upevňuje. Čím více vyplňuje prázdné místo po přátelích, tím méně má muž důvod toto místo zaplnit jinak. A čím méně má muž jiných sociálních vazeb, tím intenzivněji prožívá každý konflikt nebo vzdálení v partnerském vztahu – protože nemá žádnou jinou síť, do které by se mohl zachytit.
Právě tato dynamika vysvětluje, proč mívají muži bez přátel tendenci reagovat na partnerské konflikty intenzivněji a obtížněji. Pokud je partnerka jediným zdrojem emoční podpory, pak každý spor nebo odcizení není jen nepříjemný – je existenciálně ohrožující. To vede k chování, které může být v partnerství velmi destruktivní: k přílišné kontrole, žárlivosti, neschopnosti dát partnerovi prostor nebo naopak k uzavírání se a emocionálnímu stažení jako formě sebeobrany.
Jak to jednou výstižně vyjádřil spisovatel a terapeut Terry Real: „Muži jsou v naší kultuře vedeni k tomu, aby potřeby po blízkosti a spojení přenášeli výhradně do romantického vztahu – a pak se diví, proč ten vztah praskne pod tíhou tohoto břemene."
Co s tím může udělat každý z partnerů
Důležité je zdůraznit, že absence mužských přátelství není jen osobním problémem dotyčného muže. Je to i strukturální problém – výsledek kulturních očekávání, která muže od útlého věku odrazují od projevování zranitelnosti, hledání emoční podpory nebo udržování hlubokých přátelských vazeb. Říkat muži bez přátel jednoduše „tak si najdi kamarády" je stejně užitečné jako říkat depresivnímu člověku „tak buď šťastnější". Problém má hlubší kořeny.
Na druhou stranu to neznamená, že situaci nelze změnit. Existuje několik věcí, které mohou udělat muži samotní i jejich partnerky – a výsledky mohou být překvapivě hluboké.
Pro muže samotné je prvním krokem pojmenování problému bez studu. Uvědomit si, že nemít blízké přátele není normální ani zdravé, a přijmout tuto skutečnost jako něco, co stojí za změnu. Výzkumy ukazují, že mužská přátelství se nejlépe obnovují prostřednictvím pravidelných, sdílených aktivit – sportu, zájmových skupin, dobrovolnictví nebo i pravidelných setkání při neformálních příležitostech. Klíčem je pravidelnost a fyzická přítomnost, nikoliv hloubka rozhovorů, kterou muži v přátelstvích často považují za podmínku blízkosti.
Pro partnerky je zásadní rozpoznat, kdy přestávají být partnerkami a začínají být terapeutkami. Stanovení laskavých, ale jasných hranic je projevem respektu k sobě samé i k partnerovi. Partnerka, která přestane plnit roli jediného sociálního kontaktu, ve skutečnosti partnerovi pomáhá – vytváří prostor, který musí být zaplněn jinak. Může to krátkodobě vyvolat napětí, ale dlouhodobě je to jeden z nejlaskavějších kroků, které může udělat.
V některých případech je velmi přínosné i párové poradenství, které umožní pojmenovat tuto dynamiku v bezpečném prostředí a pracovat na ní společně. Nejde o přiznání selhání, ale o investici do zdraví vztahu.
Přátelství a partnerský vztah nejsou konkurenti – jsou to spojenci. Muž, který má blízké přátele, přichází do vztahu jako celistvější člověk. Má kde zpracovat část svých emocí, má jiné perspektivy, má prostor pro sebe mimo pár. A to paradoxně dělá z partnerského vztahu lepší místo pro oba. Partnerka pak nemusí být vším – může být tím, čím by být měla: milovanou osobou, se kterou je sdílen život, nikoliv záchranným lanem hozeným do prázdnoty.
Pokud se vám tento vzorec zdá povědomý – ať už proto, že jste v roli muže bez přátel, nebo partnerky, která ho doprovází – je to dobrý okamžik k tomu, začít o tom mluvit. Právě upřímný rozhovor o potřebách, hranicích a očekáváních je základem vztahu, který dokáže vydržet. A k takovým rozhovorům je potřeba odvaha – ale také někdo, komu záleží na tom, aby to fungovalo. Na platformách jako Jiskření se lidé setkávají s cílem budovat skutečné vztahy, a právě proto jsou otázky jako tato – kdo jsme mimo svůj vztah a co do něj přinášíme – tak důležité už od samého začátku.