Ještě před dvěma desetiletími bylo hledání partnera záležitostí náhody, společných přátel nebo štěstí ve správný čas na správném místě. Dnes si miliony lidí po celém světě otvírají telefon, přejedou prstem doleva nebo doprava a nechají software rozhodnout, kdo se jim zobrazí jako první. Tato proměna není jen technologická – je hluboce lidská a vyvolává otázky, na které ani psychologové, ani programátoři nemají jednoznačnou odpověď. Jak moc vlastně algoritmy ovlivňují, koho potkáme? A zbývá v éře datové analytiky ještě nějaký prostor pro osud?
Odpověď je překvapivě složitá. Seznamovací aplikace jako Tinder, Bumble nebo tuzemské platformy jako Jiskření nepracují jako pouhé digitální nástěnky s fotografiemi. Za každým profilem, který se uživateli zobrazí, stojí komplexní systém výpočtů, který bere v úvahu desítky proměnných – od polohy a věku přes rychlost reakcí až po to, jak dlouho si uživatel prohlíží konkrétní fotografii. Jinými slovy, technologie aktivně formuje náš romantický horizont dávno předtím, než vůbec napíšeme první zprávu.
Co vlastně algoritmus dělá a proč na tom záleží
Aby bylo možné pochopit, jak hluboce tyto systémy zasahují do našich životů, je užitečné si představit, jak takový algoritmus přemýšlí – pokud lze vůbec použít toto slovo. Základním principem většiny moderních seznamovacích platforem je takzvaný systém kompatibility, který kombinuje explicitní preference uživatele (věk, vzdálenost, zájmy) s implicitními vzorci chování. Pokud někdo opakovaně kliká na profily sportovců nebo lidí s určitým typem fotografie, algoritmus si to zapamatuje a začne podobné profily zobrazovat častěji. Uživatel přitom ani nemusí vědět, že takový proces probíhá.
Výzkumníci z Stanfordovy univerzity zjistili, že v roce 2019 se poprvé v historii staly online platformy nejčastějším místem, kde heterosexuální páry v USA navazují vztahy – předčily tak okruh přátel i pracoviště. To je zásadní posun, protože to znamená, že pro stále větší část populace je prvním filtrem při hledání partnera nikoli lidský úsudek, ale strojový výpočet. Algoritmus se stal neviditelným dohazovačem moderní doby.
Tento dohazovač ale není neutrální. Pracuje s daty, která odrážejí naše dosavadní chování, a tím pádem má tendenci nás uzavírat do takzvaných „preference bublin". Pokud někdo dosud chodil výhradně s lidmi určitého vzdělání nebo profese, systém mu bude podobné profily nabízet i nadále. Na jednu stranu to zní pohodlně – dostaneme, co jsme si přáli. Na druhou stranu to může znamenat, že nikdy nepotkáme někoho, kdo by nás překvapil a obohatil způsobem, který jsme si předem neuměli představit.
Vezměme si konkrétní příklad: Petra, třicetiletá grafička z Brna, používala oblíbenou aplikaci téměř rok a setkávala se výhradně s muži z kreativního prostředí. Algoritmus se naučil její vzorce a nabízel jí stále podobnější profily. Teprve když zkusila jinou platformu s odlišným přístupem k doporučování, narazila na Tomáše – technika, se kterým by ji původní aplikace pravděpodobně nikdy nespojila. Dnes jsou spolu tři roky. Příběhy jako tento nejsou výjimečné a ukazují, jak zásadní roli hraje samotný design algoritmu v tom, jaké možnosti se nám vůbec otevřou.
Tato dynamika má i širší společenské důsledky. Sociologové upozorňují, že digitální dohazování může prohlubovat sociální homogamii – tedy tendenci párovat se s někým velmi podobným. Studie publikovaná v odborném časopise PNAS ukázala, že online seznamování sice rozšiřuje okruh potenciálních partnerů geograficky, ale zároveň může zužovat diverzitu vztahů z hlediska hodnot a životního stylu. Paradox digitálního světa spočívá v tom, že nám dává přístup k tisícům lidí, ale zároveň nás vede k výběru těch, kteří jsou nám co nejvíce podobní.
Osud v rukách dat – nebo stále něco víc?
A přece – i přes veškerou sofistikovanost moderních algoritmů – se zdá, že prostor pro náhodu, chemii a to nevysvětlitelné „něco" zůstává. Technologie může dvě osoby přivést k sobě, ale to, co se odehraje při prvním setkání, při prvním doteku nebo pohledu přes stůl v kavárně, žádný software nezaručí ani nedokáže předpovědět. Psychologové tomu říkají „emergentní kompatibilita" – vlastnost, která se projeví teprve v reálné interakci a nelze ji odvodit z dat v profilu.
Psycholožka a autorka knihy o moderních vztazích Esther Perel to vystihla slovy: „Touha potřebuje tajemství, prostor a možnost překvapení. Algoritmy nám dávají iluzi kontroly nad tím, co je ze své podstaty nekontrolovatelné." Tato myšlenka přesně pojmenovává napětí, které mnoho uživatelů seznamovacích aplikací cítí – na jedné straně pohodlí a efektivita, na druhé straně pocit, že z hledání lásky se stalo nakupování v katalogu.
Zajímavý pohled nabízí i samotný design různých platforem. Některé aplikace vsází na maximální algoritmizaci a přesnost doporučení, jiné naopak záměrně pracují s prvkem náhody nebo nechávají uživatelům větší svobodu v procházení profilů. Jiskření, česká seznamka fungující již 15 let, staví na přístupu, který kombinuje základní filtrování s možností volného procházení profilů – a to zcela zdarma, bez nutnosti platit za základní funkce včetně komunikace. Tento přístup dává uživatelům větší kontrolu nad tím, koho osloví, a snižuje míru, do jaké stroj rozhoduje za ně.
Otázka, zda algoritmus nebo osud, tak možná není tou správnou. Přesnější by bylo ptát se: jak nastavit technologii tak, aby rozšiřovala naše možnosti, aniž by je zároveň neviditelně zužovala? A jak si jako uživatelé zachovat vědomí, že za každým profilem stojí skutečný člověk s příběhem, který žádný datový bod nedokáže plně zachytit?
Jedním z praktických kroků, který doporučují odborníci na digitální chování, je vědomé střídání platforem a pravidelné resetování vlastních preferencí. Stejně jako je dobré občas změnit trasu do práce, aby mozek nezlenivěl, může být osvěžující záměrně vyhledat profily, které by nás normálně nenapadlo otevřít. Průzkum vlastních slepých míst v partnerských preferencích je něco, co dřívější generace dělaly přirozeně – prostě proto, že neměly možnost předem filtrovat celé okolí podle zadaných kritérií.
Je také důležité si uvědomit, že algoritmy nejsou statické. Neustále se učí a vyvíjejí na základě zpětné vazby miliard interakcí. Moderní systémy již dokážou zohledňovat nejen statické informace z profilu, ale i dynamické signály – jak se mění naše preference v čase, jak reagujeme na různé typy konverzací, jaká slova v chatování používáme. Tato schopnost učení je fascinující, ale zároveň vyvolává legitimní otázky o soukromí a o tom, jak moc chceme, aby o nás platformy věděly.
Na druhé straně mince stojí nesporné výhody, které digitální seznamování přináší. Pro lidi žijící v menších městech, pro ty, kteří jsou introvertní nebo mají specifické životní hodnoty, otevřely aplikace svět možností, který dříve jednoduše neexistoval. Člověk žijící v malé vesnici na Vysočině dnes může navázat kontakt s někým ze stejného kraje, kdo sdílí jeho zálibu v horolezectví nebo ve staré architektuře – a bez digitálních nástrojů by se tito dva lidé možná nikdy nepotkali. V tomto smyslu algoritmy skutečně rozšiřují horizont, nikoli ho zužují.
Výzkumy navíc naznačují, že vztahy vzniklé online nejsou o nic méně pevné než ty tradiční. Podle dat zveřejněných Harvardskou univerzitou mají páry, které se seznámily online, v průměru srovnatelnou nebo dokonce vyšší míru spokojenosti ve vztahu oproti těm, které se potkaly „v reálném světě". To může být částečně způsobeno tím, že digitální prostředí nutí lidi k explicitnímu vyjádření toho, co hledají – což je krok, který v organicky vzniklých vztazích často chybí nebo přichází příliš pozdě.
Klíčem tedy není odmítat technologii ani jí slepě důvěřovat, ale rozumět tomu, jak funguje, a vědomě s ní pracovat. Algoritmus je nástroj – stejně jako seznam přátel, se kterými chodíme na večeře v naději, že nám někdo přivede zajímavého člověka. Nástroj může být dobrý sluha, ale špatný pán. A zatímco software dokáže optimalizovat shodu v datech, onen neuchopitelný okamžik, kdy se dva lidé poprvé opravdu podívají do očí a něco „klikne", zůstává mimo dosah jakéhokoli výpočtu.
Možná je tedy odpověď na původní otázku jednodušší, než se zdá. Algoritmy rozhodují o tom, koho potkáme. Ale co s tím setkáním uděláme – to je stále jen a pouze na nás.